Ráno jsme vstali tradičně kolem deváté. Po snídani jsem se rozhodl následovat vzoru otužilců ze skupiny B a odhodlal se k omočení v nehlubokém jezírku vytvořeném na potoce, který protékal pod naším tábořištěm. Jak se ukázalo, potok nebyl o nic teplejší, než minulé jezírko a ponoření celou plochou těla vyžadovalo jistou dávku úsilí. Vajcl mi naštěstí poradil revoluční metodu, která umožňovala ponoření celého člověka v minimálním čase a za 4 sekundy jsem byl plně uspokojen koupelí a vrátil jsem se zpět vypít kotlík horkého čaje, který ostatní mezitím uvařili.
Domlouváme se skupinou B poslední detaily naší a jejich cesty, zejména pak podmínky setkání v Borse. My jsme měli vystoupit na nejvyšší horu Pietrosul a z ní potom provést sestup do údolí, zatímco ostatní si na Pietrosul zaběhnou pouze bez batohu (které nechají dole kdesi v kosodřevině), vrátí se a budou pokračovat dále po hřebeni Rodny až do sedla Sacel, a po sestupu dojet stopem do Borsy.
Skupina B vyráží napřed, my se po půl hodině zvedáme a vyrážíme také. Cesta na Pietrosul nebyla příliš náročná, pouze v bezprostřední blízkosti hory se šlo vysoko nahoru, hluboko dolů a potom na finální výstup (vysoký) na samotný Pietrosul. Cestou potkáváme dva Čechy, kteří se nás ptají, zda jsme ta „pomalejší skupina“, o které mluvili naši kolegové, kteří jsou necelou hodinu před námi. Vyptáváme se, co ještě o nás říkali naši kolegové necelou hodinu před námi, dozvídáme se zajímavé věci a plánujeme shození skupiny B z Pietrosulu, pokud je tam ještě zastihneme.
Výše jmenované jsme na vrcholu nezastihli, pouze jsme se potkali v půlce cesty na vrchol. Dozvídáme se, že na vrcholu byli necelou hodinu před tím, než tam budeme my, že skupině Čechů o nás nic neříkali (nebo alespoň nic, co by zasluhovalo shození z 2303 metrů) a že bez batohů se jim jde výborně. Loučíme se přáním šťastné cesty a pozdravem (který jsme cestou zaslechli) „mějte se krásný výhled“ a stoupáme dále na vrchol. U rozcestníku necháváme batohy a posledních 70 výškových metrů jdeme nalehko.
Nahoře byl krásný výhled do údolí Borsy a na celou Rodnu vůbec. Jedinou nevýhodou byla bývalá meteorologická stanice, která už patrně několik desetiletí slouží jako veřejný záchod a která poněkud kazila zdejší vysokohorské ovzduší. Po klasických vrcholových procedurách (obsahujících zejména vyfocení s vlajkou, vyfocení bez vlajky, vyfocení s ušima a pití whisky, či nápoje dle vlastního výběru, se srovnatelným obsahem alkoholu). Koukáme, že Borsa je celkem hluboko pod námi, zato ve třetině cesty stojí dům, který svojí architekturou nápadně připomíná hostinec. Také jsme si vyhlédli skvělé místo na spaní na kopečku nad Borsou, na kterém stály tři vysílače.
Po několika minutách, zmoženi místní atmosférou, se vydáváme zpět k batohům.
Po krátké pauze, vyplněné dalším pitím whisky, se odhodláváme k hrdinnému sestupu. Asi 500 výškových metrů vedla cesta po úzkých serpentinách až k jezírku, za kterým byla hospoda. Cestou potkáváme skupinu nadšenců, která, nedbaje pokročilého času, vystupuje na vrchol. Jednoho vystupujícího zastavuji a ptám se, zda ten domeček tam dole je opravdu hospoda. Kolega horal byl velice stručný. Jediné slovo, které jsem z něho dostal bylo „No“. Informační hodnota jeho sdělení však byla pro naše účely dostačující a zvolnili jsme krok. Po čtyřiceti minutách jsme došli až k jezírku a po dalších dvaceti k domnělé hospodě. Jak se ukazuje, dům je meteorologická stanice, která ovšem, na rozdíl od té na Pietrosulu, byla používána v souladu s jejím původním účelem.
Od stanice vedla široká traktor road, po které občas projela terénní čtyřkolka. Cesta se pomalu zužuje a strmí (pozn. autora: nevím jistě, zda slovo „strmí“ opravdu vyjadřuje to, co chci vyjádřit, tedy „stává se strmou“, ale z nějakého důvodu mi toto slovo připadne nejvýstižnější pro činnost, kterou cesta dělala poté, co se zúžila) a nabývá formátu říčního koryta po povodni. O to více nás překvapuje, když zrovna v místě, které by těžko projel i tank, potkáváme zaparkovaný pick-up Dacia. Když jsme vyloučili možnosti, jako spuštění vrtulníkem, teleportaci, nebo sestavení auta přímo na tomto místě (člověk, který sestaví auto na neprůjezdné cestě uprostřed hory by musel být ještě drsnější, než býval jeho kolega Noe) a shledali jsme, že auto muselo až do tohoto místa dojet po vlastní ose, získáváme ke značce Dacia značný respekt.
Při sestupu se extrémně projevuje velikost mých pohor, které jsou o číslo menší, než bych potřeboval a o dvě čísla menší, než bych chtěl. Cesta jde pomalu, ale jistě, Libour s Petrem si ji krátí spásáním veškerých borůvek, které se vyskytovaly kolem cesty. Na borůvky nemám ani pomyšlení a jsem rád, že žiju. Po několika stech výškových metrech se konečně dostáváme do pásu zelených kopců plných krav, ovcí, dřevěných domků a vůbec věcí, které by člověk na každém správném zeleném kopci očekával. V těchto místech sestupujeme z modré značky (opět neúmyslně) a místo po cestě se vydáváme k Borse cestičkami mezi ohradami pastvin, potočními koryty a cestami, které připomínaly tankodrom v rekonstrukci.
Kolem deváté večerní hodiny se konečně dostáváme k prvním zděným domům a potkáváme první lidi, kteří nemají v ruce kosu, ani nevedou zrovna krávu z pastvy. Typický obyvatel Borsy (nebo alespoň jejího předměstí směrem k Pietrosulu) má v ruce místo kosy volant svého nového Audi, je italské národnosti a v době kdy ho potkáte, zajíždí zrovna do garáže o velikosti fotbalového hřiště. Na garáži je pak patrné, že ještě není dostavěná, domu vedle ní chybí schody, v bazénu není voda a vůbec, že páni stavaři zde ještě nedokončili vše, co měli namalováno.
Po deseti minutách se dostáváme na asfaltovou silnici (pozn. autora: fakt, že je silnice asfaltová, člověk neocení do té doby, dokud nebydlí v dvaceti tisícovém městě, kterým prochází pouze jedna asfaltová silnice; všechny ostatní cesty byly buď štěrkované, nebo úplně nezpevněné), po které se dostáváme na náměstí. Cestou potkáváme několik tisíc policajtů, kteří zrovna chytali nezodpovědné řidiče a motorkáře, kteří si užívali konečně asfalt a prasili to městem, jak zákon káže.
Z bankomatu vybíráme své první rumunské peníze, které následně jdeme zhodnotit do místní pizzerie. Slečna servírka je velice příjemná, bohužel neumí ani slovo anglicky, takže bohužel neocenila Libourovu frázi „Four beers, but from the fuzz“, naopak na Liboura nechápavě zírala. Libour se proto rozhodl k nonverbální komunikaci, zavedl slečnu k pípě a za pomoci zvuků čepovaného piva (sestávajících převážně ze šumění) a čtyř zvedlých prstů jí vysvětlil, o co že nám to vlastně jde. Čtyři piva mizí po pěti minutách, další kolo objednávám já, tentokrát pseudorumunskou frází „Quattro bere“ (pozn. autora: tehdy jsem byl přesvědčen o naprosté jazykové správnosti svého sdělení a vážně jsem uvažoval o myšlence rozvinout kolem sebe českou vlajku, aby si mě někdo nespletl s rodilým rumunem). Servírka to správně pochopila a donesla další 4 piva. Protože jsme se už dlouho těšili na teplé jídlo, sestávající nejlépe z půlky prasete a hory bramborové kaše, rozhodli jsme se požádat o menu. Menu byla samá pizza, takže jsme si na prase museli nechat zajít chuť. Hlad však vyhrál, a objednali jsme si pizzu. Povzbuzen předchozím úspěchem s pivem jsem se objednávání ujal já, a po několika málo pohybech prstem po menu a několika rumunských slovech jsme objednali dvě pizzy.
Jídlo, které jsme dostali pizzu nepřipomínalo ani vizuálně, ani chuťově, leč byl hlad a v danou chvíli jsme uvítali cokoli, co bylo buď teplé, nebo ledově vychlazené. Kolem desáté večerní nás servírka přiměla k zaplacení. V tu chvíli se projevil můj nerumunský původ, protože jsem dlouho hledal 5 LEI bankovku, kterou by rodilý rumun poznal na první pohled. Vyrazili jsme do města najít další podnik, který by tou dobou byl ještě otevřený.
Zastavili jsme se u výlohy s nápisem „Welcome“ s tím, že v tomto podniku by mohli umět anglicky. Anglicky uměli, zato nám oznámili, že mají zavřeno a na otázku, zda se v Borse nachází touhle dobou otevřený podnik. nám obsluha odpověděla, že neexistuje, a na vysvětlenou s úsměvem dodala „it is pretty late“.
Protože nás toto sdělení příliš nespokojilo, rozhodli jsme se na tuto informaci zeptat místní mládeže, která nejen že ví, kde najít vhodný podnik, ale také bude pravděpodobně umět anglicky. Trefili jsme se napoprvé, a o pět minut později jsme už seděli v podniku nedaleko od předchozí restaurace. Dáváme si pivo a po jeho konzumaci odcházíme na předem vyhlédnuté místo u vysílačů.
Cesta nebyla jednoduchá. První důvod byla celková únava a neochota rozsezené skupiny zvednout se ze židle, opět nazout pohory a jít někam do kopce. Ukazují se rozdíly mezi ptačí a žabí perspektivou. Vyhlédnout si krásné místo z hory (jejíž vrchol se nalézá v pohodlné výšce 1,6 km nad Borsou), byl úkol nad míru jednoduchý. Úkol druhý, najít cestu k tomuto místu v tmavých a bahnitých uličkách usínajícího města, byl o poznání obtížnější. Měli jsme pouze řádovou představu o směru a vzdálenosti vysílačů, takže jsme zvolili taktiku cesty „po hlavní asfaltové silnici kam až to půjde, někde odbočit doleva, a pak to krosnout“. Tento způsob napoprvé nepřinesl ovoce; první ulička končila asi po půl kilometru. Druhá končila křižovatkou, na které jsme se (jak se později ukázalo, naprosto chybně) vydali doleva. Další postup vyjádřím pouze pomocí klíčových slov: hluboké bahno, nasranej pes, několik nasraných psů, rozestavěný barák, ohrada, ostnatý drát, další ohrada, poslední ohrada. Při překonávání Ostnatého drátu si Pavel rozpáral svůj oblíbený šátek, který měl pověšený na batohu. Po překonání Poslední ohrady se dostáváme na cestu, která po kilometru (a značném převýšení) opravdu končila u trojice vysílačů.
Daří se nám najít použitelné místo na spaní a roztahujeme stan. V dálce se ozývají zvuky kombinující štěkot, křik asi 6,5 měsíčního dítěte, chrochtání, a proudového letadla. Znepokojující je zejména rychlost, s jakou zdroj tohoto zvuku měnil svoji pozici (to by nám nemuselo zase tak vadit, kdyby se ta pozice neustále nepřibližovala). Dohodli jsme se, že pokud se v lese nepohybuje prasopes v nadzvukové stíhačce s malým dítětem coby kopilotem, musí se v lese pohybovat nadzvukový vlkodlak. Tato teorie se až na jeden detail ukázala správnou; po několika minutách Libour, který byl otočený směrem k cestě, prohlásil, že kolem něj právě prošlo cosi bílého, chlupatého, a nevydávalo to kolem sebe žádné zvuky. Upravili jsme teorii nadzvukového vlkodlaka na nezvučného vlkodlaka. Libour prohlásil, že mu klidně nemusíme věřit, že viděl co viděl,že mu můžeme z vysoka políbit ***CENSORED***, a odešel spát.
Protože většina turistických průvodců nedoporučuje zdržovat se na volném prostranství v době, kdy se na tom stejném volném prostranství pohybují nadzvuková zvířata (pro vlkodlaky a jiné likantropy to platí dvojnásob) a protože jsme byli už unavení, následovali jsme asi po půl hodině Libourova příkladu a usnuli spánkem spravedlivých.
Žádné komentáře:
Okomentovat