Do Jacobeni jsme dojeli s asi hodinovým zpožděním, v 5:30 místního času. Místní čas je o hodinu posunutý od našeho, takže pro nás to bylo jako v půl sedmé. Ptáme se obsluhy nádraží, jestli v Jacobeni není snad bankomat, přístroj tohoto označení se bohužel v okolí několika kilometrů nevyskytoval. Přesouváme se do čekárny, kde si přebalujeme batohy a vytahujeme pláštěnky, protože celkem obstojně prší. Přebývá nám ještě nějaké pivo z vlaku, které se nám (zejména pak Libourovi) nechce tahat s sebou nahoru, snažíme se vnutit tři plechovky místní chudině. Místní chudina buď nemá v půl šesté ráno chuť na pivo, nebo nepochopila, že pivo nabízíme zcela zdarma a bez nároku na odměnu a nabízené plechovky odmítá. Necháváme je na pultíku pro případné další zájemce a odcházíme. Po chvíli se ukázalo, že pultík není jen tak nějaký pultík, ale že jsme pivo položili na okénko, za kterým se prodávaly jízdenky – co už, aspoň se prodavač ve službě trošku rozveselí.
Vyrazili jsme po silnici, asi po 2km přestalo pršet a sundáváme pláštěnky. Nevíme přesně, kudy nastoupit na hory, tak jen odhadujeme cestu.
Prvních 200m převýšení jde sice pomalu, ale postupně se jde čím dál lépe. Přelézáme první ohrady a zvykáme si na místní prostředí. Máme v plánu jít spát, jakmile vylezeme nahoru.
Na místě, které by se za „nahoře“ narážíme na stádo krav, stádo koní a několik malých dřevěných baráčků. Rozhodneme se pro oběd, a vysíláme akční skupinu, která se jde podívat, jestli se v těch baráčkách dá spát, a jestli kolem bydlí bača, jehož názorem na tuto činnost bychom se měli zabývat.
Ukazuje se, že bača je od nás dál, než to vypadalo, zato jeho pes štěká blíž, než by nám bylo milo. Petra vyslovuje odborný veterinární dojem, že by bylo snad vhodné vzít si nějakou hůl, a že tomuto psovi se nedá věřit. Odbýváme ji strohým konstatováním, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, ale časem svorně uznáváme, že ta hůl není tak špatný nápad, že baču vlastně ani vidět nepotřebujeme, spát se nám už tolik taky nechce a zprava se na nás žene jasno, takže můžeme klidně pokračovat - nejlépe diametrálně jinou cestou než tou, ve které stojí pes. Cestou k základní skupině nás obklopuje stádo krav a přítomní býci šoupají pravou přední nohou.
Vaříme čaj, pijeme pivo, které jsme si donesli s sebou ještě z vlaku (kromě Liboura, který všechno své pivo nechal prodavači jízdenek), obědváme a po asi půl hodině se zvedáme a pokračujeme v cestě dál od psa. Jasno, které se na nás přihnalo zase pominulo, takže vycházíme za mírného deště. U studánky se dělá zase pěkně, nabíráme vodu a děláme největší chybu dnešního dne – necháme se ukolíbat chvilkovou absencí deště a jdeme dál.
Už několik metrů za studánkou začíná lehce poprchávat, a po kilometru se spouští bouřka, ve které není vidět na krok, a jediná nit na nás a našich batozích (ani v nich) nezůstává suchá. Bloudíme, vyhlašujeme ústup zpět ke studánce. Cestou najdeme louku, na které se dá přespat, využíváme asi třicetisekundového polevení deště k tomu, abychom postavili stany. Stan stavíme poprvé, nemáme v tom ještě takovou praxi a dostatek kolíků – tato kombinace způsobuje, že přívaly vody, které se po chvíli zase spustily nezůstaly bezvýhradně pouze v okolí stanu, ale nezanedbatelná část pronikla i dovnitř, což nás netěší. Kolem čtvrté hodiny odpoledne přestáváme vnímat mokro, a v co nejúspornější poloze usínáme (pozn. autora: nejsem si jist, že byla tato poloha nejúspornější – v podstatě spočívala v tom, že jsem jako jediný spal hlavou dolů z kopce a byl nalepený na mokré stěně stanu, zatímco další 4 spolunocležníci se roztáhli po zbytku stanu a ráno se nestačili divit, jak je možné, že jsem se skoro nevyspal).
Žádné komentáře:
Okomentovat