Po předchozím náročném dni si dopřáváme dlouhého spánku a vstáváme kolem jedenácté. Je neuvěřitelné, kolik lidí má potřebu v sobotu před polednem chodit po cestě, která nikam nevede, je vysoko a ještě člověk musí přelézt čtyři ohrady, aby se na ni vůbec dostal. Přestože se nikdo z nich nepohyboval nadzvukovou rychlostí, byli jsme rádi, že spíme ve stanu a ne venku. Celkem rychle se nám daří sbalit a odejít na snídani do města. Cestou zjišťujeme, jak byla myšlena ta cesta k vysílačům, a že není potřeba nic přelézat, jen stačí na křižovatce zmíněné v předchozím dni odbočit doprava, místo doleva.
V supermarketu si nakupujeme bohatou snídani a zatímco Pavel s Libourem čekají u batohů, vyrážíme s Petrem vyměnit do banky další peníze, a podívat se, jestli se nám v sobotu ráno nepodaří sehnat mapu Maramureše. Peníze úspěšně měníme (později jsme se dozvěděli, že EUR/LEI má asi o třetinu lepší kurs, než CZK/LEI – a protože měníme za koruny, vychází nás LEI za 9Kč místo 6,3Kč). Když hledáme turistické centrum, vidíme v dálce dvojici, která se nápadně podobá Jeníkovi s Jankou. Po bližším prozkoumání zjišťujeme, že podoba je až neuvěřitelná, a že pravděpodobnost podobné situace je velmi malá (pravděpodobnost, že by se skupina B dostala do Borsy takovou rychlostí je ale podstatně menší).
Zjišťujeme, že skupina B dorazila před chvílí, že sedí nedaleko podniku, ve kterém jsme si dávali poslední pivo a domlouváme se, kde se sejdeme. O deset minut později jsme zase kompletní, jíme právě koupenou snídani a přesouváme se do restaurace, z níž nás předchozí večer vyhodili, protože „už bylo pěkně pozdě“. Dáváme si tady pivo, učím skupinu B, jak objednat 4 piva. Pětičlenná skupina B to velmi ocenila a objednává si lahvové rumunské pivo. Zkušeně objednávám pivo pro naši skupinu a Libour neodmyslitelně dodává „but from fuzz“. Dostáváme dánské točené pivo a skupina B se ptá na jídlo. Protože restaurace je pizzerie a většinu jídelníčku tvoří právě pizzy, v souladu s předchozími zkušenostmi se rychle dekujeme do restaurace o patro níž přes ulici. Tady sice nemají točené pivo, zato menu mají bohatší, obsluha je velmi příjemná, a ke všemu umí plynule anglicky.
Usadili jsme se do boxu, slečna servírka nám ochotně přinesla chybějící stůl, židle (box byl veliký, ale nás bylo víc a Vajcl se hrozně roztahoval v rohu) a pivo. Skupina B nám povyprávěla, že předchozí den šli až do 21 hodin, že dnes ráno vstávali v 6 a pak hodně rychle utíkali na vlak, který jim nakonec stejně ujel. Poté se rozdělili na dvě skupinky, které se nezávisle na sobě dostaly stopem až do Borsy. Po cestě potkali benzinku, na které se jim nepodařilo koupit mapu. Skupina B filipiku na téma, že v celé Borse není jediný obchod s hráběmi (pozn. autora: je pravda, že vedle vlkodlaků, bahnitých uliček, ostnatých drátů a nadzvukových nemluvňat byl obchod s hráběmi posledním chybějícím kamínkem do mozaiky naprosté absurdity).
Z hospody si děláme základnu, ze které podnikáme výpady do města. Potřebujeme koupit mapu, benzin do vařiče a Libour s Petrem potřebují na internet. Internetová provozovna byla přímo naproti hospodě, já s Pavlem takové štěstí nemáme a jdeme pro benzin asi 2km po silnici. Snažíme se čepovat benzin nenápadně, u posledního stojanu, aby nebylo poznat, že čepujeme do plastových flašek. Vedle nás přijíždí džíp, vystupuje řidič s dvěma dvojlitrovýma flaškama, a shání se po obsluze, která by mu dala trychtýř, aby necabral. Od obsluhy dostává trychtýř pro tento účel patrně speciálně připravený. Na pokladně se snažím zjistit, jestli se dá v sobotu odpoledne někde v Borse koupit mapa Maramureše, slečna prodavačka mi nabízí automapu Rumunska, automapu Evropy a turistickou mapu transilvánie, což zdvořile odmítám. Cestou zpět zkoušíme štěstí ještě ve smíšeném zboží (vypadající spíš na trafiku), tam se mi ale pětičlennému osazenstvu nedaří vysvětlit, co vlastně chci. Pavel si vzpomněl na slovo „Harta Turistica“ a obsluha naznačuje, že tady mají všechno, ale Hartu určitě ne. Cestou nalézáme dokonce i chybějící obchod s hráběmi (pozn. autora: Pokud za normálních okolností potkáte železářství, které má ve výloze vystavené právě jedny hrábě a nic jiného, přejdete ho bez povšimnutí. Vzhledem k nepravděpodobnosti vzniklé situace jsme ale v tu chvíli už jen čekali, kdy z nebe začnou padat žáby a někde nad námi se převrhne čtyřset galonový kotel s vanilkovým pudingem). Dále jsme měli cestou možnost vysledovat činnost místního recyklačního střediska. To sestávalo ze dvou rumunů, valníku se šrotem a z dvacetikilové palice, kterou zrovna ze všech sil jeden rumun mlátil do starého patnáctipalcového monitoru.
Protože jsem hned první den (při hektickém dvojminutovém přestupu do vlaku s hustým průvodčím) zapomněl ve vlaku blok s propiskou a celou dobu jsem psal na druhou stranu vytištěných map vypůjčenou propiskou, rozhodl jsem se si psací potřeby dokoupit. Kdybych potřeboval hrábě, motorku, batoh, ovci, nebo heroin, bylo by to podstatně jednodušší. Po několika obchodech, kde mi nabízeli pouze výše zmiňované komodity jsem naději na pohodlnou dokumentaci vzdal a vrátili jsme se zpět na základnu, kde si skupina B mezitím objednala typicky rumunské jídlo. To sestávalo z kukuřičné kaše se smetanou, popř. s kuřecím masem. Podle všeho to bylo velmi dobré, my jsme zůstali u plánu z předchozího dne a objednali jsme si čtvrtkilový Cotlet de porc con cartofli prajiti (aneb vepřový kotlet s hranolkama, jak jsme správně odhadli).
Dáváme si další a další piva, rozjíždí se diskuse na všemožná témata, Jeník usíná na stole (přesněji na Petřině rameni), Vajcl měl včera k večeři kus-kus, servírka šplhá po vedlejším boxu, aby dosáhla až na kraj stolu a přes okraj kóje podává komusi jídlo se slovy „excuse me“, Janka se dusí pivem, Ondra se snaží objednat si pivo Ciuc (pozn. autora: to by nebylo tak absurdní, kdyby se to nevyslovovalo [Ču:c] a servírka byla schopna akceptovat jakoukoli jinou výslovnost...za daných okolností jí to Ondra pomocí různých variací slova Ciuc říkal asi desetkrát) a čtyřset galonová nádrž pudingu se už nad námi podivně naklání.
Seznamujeme se se slečnou, dozvídáme se, že její sestra žila 6 let v Klatovech, že je studentka, a že tady je na brigádě. Ptáme se jí, kde se tady dá sehnat nějaká mapa a dostali jsme nabídku, že nám to zítra ukáže (pozn. překladatele: anglické „I will show it“ je to stejně dvojsmyslné jako v češtině). Nabídku jsme s radostí přijali (i kdyby nám ukázala jen obchod s mapami, tak by to byl taky přínos). Říkáme si, že by nebylo špatné, kdyby se s námi slečna vyfotila, ale nemůžeme najít dobrovolníka, který by jí to navrhl. Nakonec se situace řeší sama s příchodem slečny s mobilem a otázkou, jestli si nás může vyfotit. Souhlasíme, a slečna začíná hledat vhodnou polohu, odkud bychom byli nejlépe vidět. Za nejlepší místo zvolila mrazák, a se slovy „excuse me“ se na něj začala drápat. Poté, co si nás vyfotila, jsme ji požádali o totéž, pustili mezi sebe a udělali si společnou fotku.
Kolem deváté se zvedáme, že půjdeme pomalu spát. Slečny se ptáme, jestli neví o nějakém pěkném místě v okolí, kde by se dalo dobře přespat. Vychází s námi před hospodu a ukazuje nám cestu k nějakému levnému penzionu. Vysvětlujeme, že preferujeme spíš nějaké místo na stan; tyto znalosti bohužel slečna neměla. Vacl strká hlavu do bankomatu, čímž surrealismus dnešního dne nabírá vrcholu.
Cestou jdeme nakoupit do supermarketu zásoby na další týden. Libour čeká venku u batohů, zatímco ostatní jdou nakupovat. Vajcl se rozhodl dovézt něco domů, a nechal si od prodavačky doporučit nějakou typickou rumunskou pálenku. Paní ho neomylně vede k regálu s alkoholem, kde vytahuje lahev s jakýmsi rumunským nápisem a číslem 87%. Abychom i my donesli domů něco rumunského a současně se nenechali zahanbit, bereme do košíku (tentokrát bez doporučení) lahev s nápisem 96% (v popiskách bylo napsané, že pálenka uvnitř má MINIMÁLNĚ 96%).
Když jsme se vrátili, kolem Liboura se zrovna točila nějaká starší paní, která (kromě toho, že měla tři řady zubů), chtěla po Libourovi, aby ji políbil a vůbec věci, které Libourovi evidentně nepřišly jako dobrý nápad (pozn. autora: Už v cestopisech jsme četli, že mladé krásné Rumunky odchytávají české turisty, aby si je vzali a odvezli do ČR; cestopisci buď záměrně lžou, aby naštvali budoucí návštěvníky, nebo měli zrovna štěstí na mladou a krásnou rumunku)
Jdeme tentokrát správnou cestou na vysílače, skupina B se neustále vyptává, kdy už tam budeme. Po půl hodině dorazíme na místo, ochutnáváme obě pravé rumunské pálenky. Spíme přímo pod jedním z vysílačů, Jeník řeší, co se stane, pokud přijde bouřka. S Libourem se hádají, co to je vlastně krokové napětí, jak souvisí s vysílačem nad námi a kdo z nich měl na střední škole lepší známku z fyziky. Já s Petrem řešíme podstatně exaktnější problém o minimálním počtu odkrytých čísel v Sudoku pro jednoznačné řešení. Není s podivem, že po celodenním sezení v hospodě (a zejména po konzumaci malého doušku pravé rumunské pálenky) jsme nebyli schopni vyřešit ani problém s krokovým napětím (Libour s Jeníkem si už nepamatovali, co že to z té fyziky měli), ani problém Sudoku (problém pro plochu 9x9 s originálními pravidly nepřipadal v úvahu, takže jsme postupně zjednodušili problém pro plochu 2x2... Po chvíli jsme zjistili, že pro plochu této velikosti nelze aplikovat pravidla Sudoku a řešení jsme odsunuli na ráno, kdy se nám experimentálně podařilo dobrat se konečně výsledku).
Žádné komentáře:
Okomentovat