Na nádraží se scházíme všichni včas – v půl desáté. Pouze Jeník, který prosazoval, abychom se sešli aspoň o deset minut dřív (protože jak říkal „stejně zase někdo dojde pozdě“), došel pozdě, protože ráno zjistil, že má nadměrně těžký batoh, který se mu těžko nese.
Čekání na něj si krátíme zjišťováním, co všechno jsme ještě zapomněli, předběžným seznamováním se skupinou B a dokupováním whisky a plácačky. Po dvaceti minutách konečně ve vchodu do vestibulu stane Jeník i se svým gargantuovským batohem a prohlásí, že můžeme vyrazit.
Mezinárodní rychlík Berlin – Budapest nás příjemně překvapil svojí rychlostí – nejen, že jsme zastavili v Modřicích a Podivíně, ale také kdesi uprostřed pole několik set metrů za Zaječím.
Protože nemáme místenky, nezbývá nám, než sedět na výklopných sedadlech v chodbičce. Nějak příliš nám to nevadí, otevíráme si pivo, které jsme si pro tento účel koupili (je zajímavé, že většina lidí si kupuje pivo za účelem otevření) a cestu si krátíme přesvědčováním kolemjdoucích, že není dobrý nápad procházet uličkou, ve které sedíme. Postupně je ujišťujeme, že pokud už jednou prošli, nepodaří se jim projít zpět, a že ten záchod na opačném konci vagónu vlastně taky není k zahození. Po čase potkáváme průvodčího, který se o výhodách jednosměrného provozu vagonem nechce ani slyšet a naopak se snaží poukázat na rozptýlení naší skupiny do několika kupé. Naši neochotu k této variantě komentuje slovy o neflexibilitě a prochází na opačný konec vagonu.
V Bratislavě se konečně uvolňuje kupé, které (navzdory slovům průvodčího) velmi flexibilně zaplňujeme. Jedinými dvěma nevýhodami bylo okno, které nešlo otevřít a klimatizace, která nešla pustit. Díky kombinaci těchto dvou aspektů jsme se ještě nikdy tak netěšili do Budapešti.
V Budapešti se skupina A věnuje geocachingu, druhá skupina hlídá batohy. Po neúspěšném odlovu se střídáme a skupina B vyráží do města zjistit, jestli se kolem nádraží nachází nějaká směnárna s lepším kurzem, než ty nádražní. Vrací se s nepořízenou a vyměňuje rumunské peníze na nádraží, my zatím jistíme pozici ze zahrádky nádražní restaurace.
20 minut před odjezdem vlaku shledáváme, že máme dopito a mohli bychom se také věnovat výměně peněz. Při té příležitosti se ukazuje fakt, že žádná směnárna LEI nemá, a že pokud někdy měla, tak je „někdo“ několik minut před námi všechny vykoupil. Protože je nejvyšší čas, nastupujeme do vlaku na Beclean nevybaveni rumunskou měnou a doufáme, že se nám podaří vyměnit peníze někde cestou.
Ve vlaku máme konečně místenky, s průvodčím se dá domluvit anglicky, je možné otevřít okno a vůbec se nám pěkně cestuje. Tážeme se průvodčího na možnosti vybrat z bankomatu někde po cestě, ubezpečuje nás, že po cestě opravdu žádný bankomat nebude. Ukazuje se, že vlak má zpoždění a zřejmě nestihneme přestup v Becleanu na vlak do Jacobeni a rozhodujeme se pro variantu jet vlakem který stihneme, přestože jede jinam. Jeník se ptá štiplístka, jestli to opravdu nestihneme, ten se domnívá, že pokud přestoupíme už v Kluji, tak máme šanci. Tato verze se nám nelíbila, protože jsme chtěli v Becleanu vybrat z bankomatu a tudíž jsme tam chtěli mít čas na přestup.
V půl jedné ráno vlak zastavuje v Kluji a budí nás štiplístkovo mocné volání „Hurry hurry, Go! Go!Go!“. Ukázalo se, že průvodčí pro nás pozdržel vlak do Jacobeni, a že máme asi jednu minutu na přestup.
Protože člověk obklopený luxusem si tohoto nedokáže vážit, ani nás nenapadlo, že vlak by mohl vypadat taky jinak, než rychlík s vlastním kupé, s ochotným průvodčím a bez zápachu na úrovni pavilonu opic po potopě a následném vysušení. Takto vypadal noční vlak, do kterého jsme nastoupili (pozn. autora: popis zápachu je pouze orientační, skutečný zápach by se dal popsat snad jen některými citoslovci, pro které latinka bohužel nemá dostatek znaků). Po vzoru prvního vlaku jsme si stoupli do přecpané chodbičky, snažili jsme se nedotýkat ulepených stěn a oken, a nevšímat si kolemprocházejících lidí, kteří klopýtali nejen přes naše batohy. Když se potom z oparu smradu vycházejícího z otevřené toalety (toto není metafora, zápach, který se vyskytoval v přední části vagonu měl opravdu hmotnou podstatu) vynořila malá postava v červené čepici a zařvala na celý vagon „TICKEEEEEEEETS“, vydal se Jeník s lístky přes batohy, aby mu vysvětlil naši situaci. Ochotný průvodčí Jeníkovi nejtišeji jak dokázal (tzn. tak, že to nešlo slyšet ani na vedlejší nádraží) vysvětlil, že nemáme rezervaci (slovy „No reservation, no reservation!“), a že musíme stát v uličce (k tomu použil svého dosud nejrafinovanějšího slohu – asi třináctkrát zařval „Stand Up!“). Jeho odchod z vagonu jsme přijali s jistou mírou ulehčení.
Ve dvou kupé, kolem kterých jsme stáli sedělo asi dvacítka cikánů (v Rumunsku se nepoužívá termín Romové, tam jsou cikáni stále ještě cikáni). To nám nevadilo až do té doby, než se všichni vyhrnuli do už tak přeplněné uličky, aby se podívali, jestli nemají ještě vystoupit. Bohužel pro nás na každé zastávce shledali, že ještě vystupovat nebudou, zato je nenapadlo vrátit se zpět do kupé. Tímto způsobem cestovali asi hodinu, než ve městě s příhodným názvem Salva (pozn. překl. Salva může znamenat jednak Spasení, a po vhodné přesmyčce také „Sláva!“ ).
V Becleanu vidíme bankomat, měli bychom tam stát na 20 minut. Protože máme zpoždění, vybíhám pro jistotu a proběhnuvše kolem 4 lůžkových vagonů se pokouším zeptat výpravčího, jak dlouho bude vlak v zastávce stát a jestli stihnu vybrat peníze z bankomatu. Výpravčí bohužel neumí anglicky, tak aspoň ukazuju na hodinky a ukazuju 5 minut a u toho vydávám zvuky, které mají vyjadřovat otazník. Výpravčí to zřejmě pochopil tak, že si ztěžuju na zpoždění vlaku a aby to dále neprotahoval, odpíská vlak. V tu chvíli mi přišlo jako nejlepší nápad rozběhnout se kolem čtyř lůžkových vagonů zpátky a rychle naskočit do už slušně rozjetého vlaku (pozn. autora: i s odstupem času považuji tento nápad za suverénně nejlepší) a udivený výraz na výpravčího, následovaný sprostými nadávkami si nechat až na příští příležitostné setkání, nebo vypustit ze scénáře úplně.
Otevíráme si pivo, částečně se nám daří vyvětrat smrad z kupé, pokoušíme se trošku usnout. Před Jacobeni potkáváme dvojici štiplístků, kteří anglicky uměli více než jen citoslovce a kterým Jeník oznamuje, že jedeme z Becleanu a chceme lístek do Jacobeni. Berou si ho stranou a po chvíli se Honzík vrací s nabídkou na slevu ze čtyř set na tři, pokud si to nenecháme napsat na lístek. Protože ještě nejsme zvyklí uplácet a protože nemáme peněz nazbyt, nabídku příjmáme. Ještě nikdy jsme se tak netěšili do Jacobeni jako dnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat