Omlouvám se všem, kteří od včerejška čekají na zážitky z Londýna, bohužel jsem si doma zapomněl kabel z foťáku, takže nejsem schopen dávat na web fotky. Tím by se doprovodný text stal naprosto nečitelným (nemá smysl ho formátovat, dokud v něm nejsou fotky) a ruku v ruce s tím naprosto nezáživným a odpuzujícím. Proto volím metodu menšího zla, tedy dát sem zápisky z Londýna až doma. Tentokrát by to mělo být rychlejší, než zážitky z Rumunska, protože se mi zatím daří všechny texty psát tady, takže doma bych měl přidat pouze fotky a zveřejnit to.
Sportu zdar, fotbalu zvláště
pátek 31. října 2008
pondělí 20. října 2008
Epilog II
Protože mě nenapadl žádný doslov na vysoké úrovni jak informační, tak umělecké, pojmu epilog jako jistou formu zhodnocení.
A protože mám k dispozici velké množství statistik tohoto blogu, zkusím vypíchnout nějaké nejzajímavější
Dohromady Vás tento blog v 6ti zemích četlo kolem čtyř set, z čehož asi dvě stovky se nechaly zlákat pouze vyhledávači a zajímavými slovy (což vysvětluje několik návštěv zejména z USA a Rumunska) v blogu a vícekrát ho už neotevřely.
Zajímavá je i statistika klíčových slov, pod kterými se na tuto stránku někteří dostali.
tak např.
Aby tento příspěvek splňoval alespoň částečně vlastnosti epilogu, zakončím jej pozvánkou na záznamy o další akci, která se uskuteční 30.10. - 3.11. 2008.
Tentokrát pojedeme do Londýna a po návratu by se tu měly nějaké záznamy objevit (zkusím se polepšit a psát častěji, než jednou týdně:)
A protože mám k dispozici velké množství statistik tohoto blogu, zkusím vypíchnout nějaké nejzajímavější
Dohromady Vás tento blog v 6ti zemích četlo kolem čtyř set, z čehož asi dvě stovky se nechaly zlákat pouze vyhledávači a zajímavými slovy (což vysvětluje několik návštěv zejména z USA a Rumunska) v blogu a vícekrát ho už neotevřely.
Zajímavá je i statistika klíčových slov, pod kterými se na tuto stránku někteří dostali.
tak např.
- "Jak si zlomit nohu" - 13 lidí (seznam.cz, 3. nalezený odkaz)
- "everglades" - 10 lidí (seznam.cz, 2. nalezený odkaz)
- "n. armstrong" - 5 lidí (seznam.cz, 10. nalezený odkaz)
- "Jak si zlomit kotník" - 4 lidi (seznam.cz, 3. nalezený odkaz)
- "baraky z dřeva,z rumunska" - 3 lidi (seznam.cz, 3. nalezený odkaz)
- "hračky z usa" - 3 lidi (seznam.cz, 3. stránka)
- "proč se říká new yorku big apple" - 3 lidi (google.com, 3. nalezený odkaz)
- "cikáni" - 1 člověk (google.com, >15 stránka, nenašel jsem to)
- "dej mi můj sprej" - 1 člověk (google.com, 2. odkaz)
- "vnitrohoří" - v google i na seznamu na prvním místě. V případě seznamu se jedná o místo jediné, na googlu je ještě jeden jiný výsledek obsahující toto slovo...V tomto případě jsem očekával vyšší zájem a je trestuhodné, že toto slovo nikdo nehledal:)
a konečně
Aby tento příspěvek splňoval alespoň částečně vlastnosti epilogu, zakončím jej pozvánkou na záznamy o další akci, která se uskuteční 30.10. - 3.11. 2008.
Tentokrát pojedeme do Londýna a po návratu by se tu měly nějaké záznamy objevit (zkusím se polepšit a psát častěji, než jednou týdně:)
neděle 5. října 2008
Epilog
z Wikipedie - otevřené encyklopedie:
Epilog či doslov, dohra je opak prologu. Může být vysvětlením děje (knihy, dramatu) a jeho zapojením do kontextu společnosti. Někdy to bývá také ukázání postav děje po nějaké době, často po několika letech, tedy co se s nimi nakonec stalo.
Právě skončený cestopis neukazuje na dobu nijak dávnou, proto prosté konstatování, že všechny postavy jsou stále ještě naživu (ačkoli Petr po příjezdu domů absolvoval třídenní pobyt v nemocnici, související s očkováním proti vzteklině), vrátily se do škol a zaměstnání a dělají pořád to, co dělaly doteď, čtenáře patrně nijak neobohatí.
Proto si tuto kapitolu ještě promyslím a v nejbližší době sem dám něco sofistikovaného, co čtenáře obohatí jak duševně, tak fyzicky.
Epilog či doslov, dohra je opak prologu. Může být vysvětlením děje (knihy, dramatu) a jeho zapojením do kontextu společnosti. Někdy to bývá také ukázání postav děje po nějaké době, často po několika letech, tedy co se s nimi nakonec stalo.
Právě skončený cestopis neukazuje na dobu nijak dávnou, proto prosté konstatování, že všechny postavy jsou stále ještě naživu (ačkoli Petr po příjezdu domů absolvoval třídenní pobyt v nemocnici, související s očkováním proti vzteklině), vrátily se do škol a zaměstnání a dělají pořád to, co dělaly doteď, čtenáře patrně nijak neobohatí.
Proto si tuto kapitolu ještě promyslím a v nejbližší době sem dám něco sofistikovaného, co čtenáře obohatí jak duševně, tak fyzicky.
Den #15 - Home, sweet home, aneb návrat – druhá část
Brachiosauři a jiné potvory – Dvojmetrový průvodčí – Troška latiny – Zpoždění – Advanced english a jiné vyjednávací taktiky – Česky mluvící ruská servírka v Budapešti – Konečně v Brně
Čas příjezdu vlaku se pomalu blížil. Poté, co jsme si cestou do Rumunska vyzkoušeli nevýhody cestování bez místenek, rozhodli jsme si tentokrát nějaké pořídit. Tohoto úkolu se zhostili Jeník s Petrou, kteří to pojali současně jako romantickou procházku nočním nádražím.
Vlak měl 45 minut zpoždění, ale nakonec jsme se dočkali. Naše rezervovaná kupé jsme našli celkem rychle, ještě rychleji jsme si ale všimli, že v nich někdo spí. Protože jsme neměli to srdce (a nervy) spáče vzbudit a vysvětlit mu, že spí v kupé, ve kterém bychom měli spát my, rozhodli jsme se podobným způsobem obsadit kupé někoho, kdo ještě nenastoupil a spoléhat, že až nastoupí, zachová se stejně jako my.
Bohužel jsme žádné volné kupé nenašli, a čekalo nás buď několikahodinové stání ve vlaku, nebo přibližně stejně dlouhé vysvětlování spícímu Rumunovi, aby vykvajznul z našeho kupé. Bohužel jsme nevěděli, jak se řekne rumunsky „vykvajznout“, takže jsme chtě nechtě zvolili druhou variantu. Vytáhli jsme nouzové pivo, zakoupené speciálně pro tyto případy, aby nám stání rychleji ubíhalo. Účinek se dostavil okamžitě, takže půl hodiny, než se uvolnilo kupé, nám uběhlo velmi rychle.
Nacpali jsme se úspěšně všichni, jediný problém byl s batohama – zavazadlový prostor pod stropem evidentně není dimenzován na situaci, kdy každý z osmi cestujících vlastní kromě kabelky a chlebníku taky batoh velikosti menšího brachiosaura. Druhým důvodem byla naše (a zejména Jeníkova) nechuť ke zvedání dinosaurů jakékoli velikosti do výše očí. Díky tomu nechal Jeník svůj batoh v chodbičce a začal si chystat řeč, kterou přednese případnému průvodčímu, který by si na překážející batoh stěžoval. Ta prakticky spočívala v neodolatelné nabídce, že pokud se mu to nelíbí, tak ať si to zkusí dostat nahoru sám (pozn. autora: Komu by se pointa této řeči zdála málo sofistikovaná, nebo snad až primitivní, nechť si uvědomí dvě věci. V jednoduchosti je krása a je nepopiratelné, že vedení řeči tímto směrem většinou vede ke kýženému výsledku – tzn. průvodčí se dále nebude hádat o batoh a dá si odchod. Druhým a důležitějším aspektem byla potom denní doba, fakt, že už jsme docela dlouho nespali a celkové duševní vyčerpání. Za takovýchto okolností vymyslet něco duchaplného a přitom účinného bylo nad lidské síly).
Kolem kupé prošel průvodčí a ledabyle se ohlédl po batohu, tarasící uličku. Průvodčí měl něco přes dva metry a vypadal, že by neměl problém vysadit nahoru batoh i s Jeníkem, a to pouze prostředníčkem levé ruky. Díky tomu Jeník začal vymýšlet novou výmluvu a chvíli dokonce i přemýšlel o tom, že by batoh zaskladnil sám. Než dospěl k nějakému konečnému řešení, byl v kupé průvodčí.
Po prvním mrknutím na naše z brusu nové místenky nám oznámil, že jsou neplatné a že máme vypadnout z kupé. Vysvětlili jsme mu, že jsme si místenky před chvílí koupili, zaplatili za ně těžký chechtáky a že paní na pokladně asi něco spletla. Na otázku „It is a problem?“ se nám dostalo odpovědi „YOU have a problem!!!“, což nás příliš nepotěšilo, ani nijak informačně neobohatilo.
Po několikaminutovém rozhovoru nakonec průvodčí přestal jevit známky toho, že by nás chtěl bezprostředně vyhodit a jal se odcházet. A protože kdo se moc ptá, moc se doví, Jeník se ještě na závěr ujistil, jestli je teda všechno v pořádku, konstatováním „so it is not problem“. Průvodčí se naklonil zpět ke dveřím, oznámil nám „it IS a problem!!“ a odešel. (pozn. autora: Komu by se zdálo, že v této pasáži se vyskytuje příliš mnoho přímých řečí, vykřičníků, kapitálkových zápisů a slova problem, nechť pasáž, kterou právě přečetl, přeskočí. Tentokrát mě nenapadá žádná erudovaná omluva pro moji spisovatelskou neschopnost. Ještě bych mohl rozmělnit výskyty výše jmenovaného tím, že protáhnu autorskou poznámku natolik, že nepozorný čtenář po chvíli zapomene, že předchozí odstavec byl naprosto nečitelný a spisovatelsky chybný. Za tímto účelem by asi bylo vhodné přestat neustále opakovat, proč tato poznámka vznikla a změnit téma tak, aby čtenář zapomněl na své předchozí rozhořčení. Proto bych rád zakončil tuto poznámku příznačným citátem „Nulla sed ligula ac justo auctor vehicula“).
Když průvodčí odešel, přišel další problém v podobě dvou chatrně anglicky mluvících manželů, kteří se nám pokoušeli naznačit, že sedíme v jejich kupé a mávali u toho svojí místenkou. Vysvětlili jsme jim situaci ve které jsme, a že pokud oni ví, jak se rumunsky řekne vykvajznout (což evidentně věděli, protože byli připraveni říct to nám), tak stejně dobře jako nás můžou vyhodit lidi, kteří jsou na našem místě. Ani na chvíli jsem nevěřil, že by na tak lákavou nabídku někdy někdo mohl přistoupit (když máte problém a lidé, kteří ho způsobili, se na vás pokouší ještě přehrát ten svůj, málokdy jste ochotni akceptovat nabídku, že pokud vyřešíte jejich problém, budou oni ochotni řešit ten váš), kupodivu ale manželé odešli a až do Budapešti jsme je neviděli.
Konečně se nám podařilo nerušeně se vyspat. V průběhu noci jsme stačili nabrat další zpoždění a seznámili jsme se s několika Čechy, kteří také jeli z rumunských hor a seděli o tři kupé vedle.
Vzhledem k jedna a půl hodinovému zpoždění nám o 20 minut ujel Jaroslav Hašek – navazující rychlík z Budapešti.
Zjistili jsme, že další spoj jede až za 4 hodiny a že máme tedy dost času nejen na vykešování Budapešti (což jsme po cestě do Rumunska nestihli), ale také na to, abychom si šli stěžovat na zpoždění a vymáhat náhradu v podobě slevy na jízdném.
Protože naši noví známí (reprezentovaní dvojicí Honzou a Helenou) měli ten stejný problém jako my, vytvořili jsme ještě s Jeníkem a Petrou údernou skupinu, která měla sjednat nápravu.
Na první přepážce nám napsali na papírek nějaký maďarský nápis, reprezentující název oddělení, kam máme zajít.
Když jsme ho našli, Jeník se slušně optal, jestli může mluvit anglicky a ukázal papírek, aby mu potvrdili, že jsou to opravdu oni. Pak pokračoval vysvětlováním našeho problému, že musíme čekat na novej spoj, že nám zatím tečou dolary mezi prstama a že by se chtěl zeptat, jak se to dá řešit. Pánové nás neustále odkazovali na přepážku, ze které jsme zrovna přišli, Jeník se nenechal vyhodit a popsal problém ještě jednou důkladněji. Pánové se domnívali, že pokud je to mezinárodní rychlík, pak oni za to nemůžou a ať si to vyřídíme s Rumunama. Jeník naznačil, že Rumuni tady nejsou, zato Paprikášů je tady dost a toho, že by rád využil a dostal slevu. Jenda se zeptal, kdo je teda na maďarské straně zodpovědný za zpoždění. Při slově responsible (pozn. překl. = zodpovědný) pánové zbystřili a začali nás vyhazovat s tím, že neumí moc dobře anglicky, že pořádně ani neví o čem to tu mluvíme, a abychom se laskavě obtěžovali ke dveřím. Jeník mu naznačil, že už se s ním anglicky baví docela dlouho a obstojně a že dokud nám neřekne kam se obrátit, máme 4 hodiny na to, abychom se odsud nehnuli. Chlap nás nakonec odkázal na přepážku prodeje mezinárodních jízdenek, na druhém konci nádraží.
U další přepážky vyjednávala Petra s tím, že pokud by to nešlo po dobrém, nastoupím já se svými zkušenostmi z Ameriky a se slovní zásobou značně obohacenou o sprostá slova a výhrůžky (jako „kůlnička na dříví“, „odnést si zuby v síťovce“, nebo tradiční „nerad bych to tady musel zničit“).
Naštěstí mého příspěvku nebylo zapotřebí, paní za přepážkou byla sice trošku pomalejší, ale nakonec se vše podařilo. Když jí Petra vysvětlila, že jediné, co po ní chceme, je potvrzení o zpoždění s razítkem a podpisem, velmi slušně jí vysvětlila, že se pod nic podepisovat nebude, že tady prodává jízdenky, a že tohle nemá zapotřebí. Po deseti minutách se paní odešla poradit dozadu a pět minut se ani neukázala. Pomalu jsem se chystal na použití advanced english, když se paní vrátila s podepsanou zpožděnkou v ruce. Slušně jsme poděkovali, naznačili, že ti dva dobří lidé za námi budou chtít patrně to stejné co my, a vítězně jsme odešli.
Geocaching probíhal hladce, věděli jsme, že se keška nachází na centrálním hřbitově, takže jsme šli podstatně více na jisto, než před dvěma týdny. Netrvalo dlouho a odlov se zdařil.
Protože jsme měli ještě moře času, rozhodli jsme se ochutnat maďarské pivo. Protože jsme neměli žádné maďarské forinty (Libour měl pouze €12), po prvním pivě jsme se vydali zjistit, jestli tu berou eura, a kolik chtějí za jedno pivo. Libour se se servírkou chvíli bavil anglicky načež ho servírka otázala, jestli neumí česky, že jí ta angličtina moc nejde. Ukázalo se, že je z Ruska, a umí dobře maďarsky, československy (s číslovkou 11 měla v češtině trošku problém – tolik eur stály totiž 2 rundy místního piva) a trošku anglicky.
Spokojeni odcházíme a nastupujeme do dalšího Jaroslava Haška.
Cesta posledním vlakem už byla brnkačka bez nějakých větších problémů, nebo zážitků – většinu jsme prospali.
Po návratu do Brna jsme vyrazili na nádraží se zpožděnkou, vytřískat z ČD nějaké love. Paní za přepážkou se s Jeníkem dlouho bavila, než ho poslala do háje s tím, že na nic nárok nemáme, nic nám nedá, a že si můžeme zkusit poslat kamsi doporučenej dopis, jestli máme navíc 16 Kč, ale že to asi stejně nepomůže, ať si dáme odchod.
Dali jsme si odchod a rozjeli se trolejbusy, šalinami a autobusy domů.
--KONEC--
Čas příjezdu vlaku se pomalu blížil. Poté, co jsme si cestou do Rumunska vyzkoušeli nevýhody cestování bez místenek, rozhodli jsme si tentokrát nějaké pořídit. Tohoto úkolu se zhostili Jeník s Petrou, kteří to pojali současně jako romantickou procházku nočním nádražím.
Vlak měl 45 minut zpoždění, ale nakonec jsme se dočkali. Naše rezervovaná kupé jsme našli celkem rychle, ještě rychleji jsme si ale všimli, že v nich někdo spí. Protože jsme neměli to srdce (a nervy) spáče vzbudit a vysvětlit mu, že spí v kupé, ve kterém bychom měli spát my, rozhodli jsme se podobným způsobem obsadit kupé někoho, kdo ještě nenastoupil a spoléhat, že až nastoupí, zachová se stejně jako my.
Bohužel jsme žádné volné kupé nenašli, a čekalo nás buď několikahodinové stání ve vlaku, nebo přibližně stejně dlouhé vysvětlování spícímu Rumunovi, aby vykvajznul z našeho kupé. Bohužel jsme nevěděli, jak se řekne rumunsky „vykvajznout“, takže jsme chtě nechtě zvolili druhou variantu. Vytáhli jsme nouzové pivo, zakoupené speciálně pro tyto případy, aby nám stání rychleji ubíhalo. Účinek se dostavil okamžitě, takže půl hodiny, než se uvolnilo kupé, nám uběhlo velmi rychle.
Nacpali jsme se úspěšně všichni, jediný problém byl s batohama – zavazadlový prostor pod stropem evidentně není dimenzován na situaci, kdy každý z osmi cestujících vlastní kromě kabelky a chlebníku taky batoh velikosti menšího brachiosaura. Druhým důvodem byla naše (a zejména Jeníkova) nechuť ke zvedání dinosaurů jakékoli velikosti do výše očí. Díky tomu nechal Jeník svůj batoh v chodbičce a začal si chystat řeč, kterou přednese případnému průvodčímu, který by si na překážející batoh stěžoval. Ta prakticky spočívala v neodolatelné nabídce, že pokud se mu to nelíbí, tak ať si to zkusí dostat nahoru sám (pozn. autora: Komu by se pointa této řeči zdála málo sofistikovaná, nebo snad až primitivní, nechť si uvědomí dvě věci. V jednoduchosti je krása a je nepopiratelné, že vedení řeči tímto směrem většinou vede ke kýženému výsledku – tzn. průvodčí se dále nebude hádat o batoh a dá si odchod. Druhým a důležitějším aspektem byla potom denní doba, fakt, že už jsme docela dlouho nespali a celkové duševní vyčerpání. Za takovýchto okolností vymyslet něco duchaplného a přitom účinného bylo nad lidské síly).
Kolem kupé prošel průvodčí a ledabyle se ohlédl po batohu, tarasící uličku. Průvodčí měl něco přes dva metry a vypadal, že by neměl problém vysadit nahoru batoh i s Jeníkem, a to pouze prostředníčkem levé ruky. Díky tomu Jeník začal vymýšlet novou výmluvu a chvíli dokonce i přemýšlel o tom, že by batoh zaskladnil sám. Než dospěl k nějakému konečnému řešení, byl v kupé průvodčí.
Po prvním mrknutím na naše z brusu nové místenky nám oznámil, že jsou neplatné a že máme vypadnout z kupé. Vysvětlili jsme mu, že jsme si místenky před chvílí koupili, zaplatili za ně těžký chechtáky a že paní na pokladně asi něco spletla. Na otázku „It is a problem?“ se nám dostalo odpovědi „YOU have a problem!!!“, což nás příliš nepotěšilo, ani nijak informačně neobohatilo.
Po několikaminutovém rozhovoru nakonec průvodčí přestal jevit známky toho, že by nás chtěl bezprostředně vyhodit a jal se odcházet. A protože kdo se moc ptá, moc se doví, Jeník se ještě na závěr ujistil, jestli je teda všechno v pořádku, konstatováním „so it is not problem“. Průvodčí se naklonil zpět ke dveřím, oznámil nám „it IS a problem!!“ a odešel. (pozn. autora: Komu by se zdálo, že v této pasáži se vyskytuje příliš mnoho přímých řečí, vykřičníků, kapitálkových zápisů a slova problem, nechť pasáž, kterou právě přečetl, přeskočí. Tentokrát mě nenapadá žádná erudovaná omluva pro moji spisovatelskou neschopnost. Ještě bych mohl rozmělnit výskyty výše jmenovaného tím, že protáhnu autorskou poznámku natolik, že nepozorný čtenář po chvíli zapomene, že předchozí odstavec byl naprosto nečitelný a spisovatelsky chybný. Za tímto účelem by asi bylo vhodné přestat neustále opakovat, proč tato poznámka vznikla a změnit téma tak, aby čtenář zapomněl na své předchozí rozhořčení. Proto bych rád zakončil tuto poznámku příznačným citátem „Nulla sed ligula ac justo auctor vehicula“).
Když průvodčí odešel, přišel další problém v podobě dvou chatrně anglicky mluvících manželů, kteří se nám pokoušeli naznačit, že sedíme v jejich kupé a mávali u toho svojí místenkou. Vysvětlili jsme jim situaci ve které jsme, a že pokud oni ví, jak se rumunsky řekne vykvajznout (což evidentně věděli, protože byli připraveni říct to nám), tak stejně dobře jako nás můžou vyhodit lidi, kteří jsou na našem místě. Ani na chvíli jsem nevěřil, že by na tak lákavou nabídku někdy někdo mohl přistoupit (když máte problém a lidé, kteří ho způsobili, se na vás pokouší ještě přehrát ten svůj, málokdy jste ochotni akceptovat nabídku, že pokud vyřešíte jejich problém, budou oni ochotni řešit ten váš), kupodivu ale manželé odešli a až do Budapešti jsme je neviděli.
Konečně se nám podařilo nerušeně se vyspat. V průběhu noci jsme stačili nabrat další zpoždění a seznámili jsme se s několika Čechy, kteří také jeli z rumunských hor a seděli o tři kupé vedle.
Vzhledem k jedna a půl hodinovému zpoždění nám o 20 minut ujel Jaroslav Hašek – navazující rychlík z Budapešti.
Zjistili jsme, že další spoj jede až za 4 hodiny a že máme tedy dost času nejen na vykešování Budapešti (což jsme po cestě do Rumunska nestihli), ale také na to, abychom si šli stěžovat na zpoždění a vymáhat náhradu v podobě slevy na jízdném.
Protože naši noví známí (reprezentovaní dvojicí Honzou a Helenou) měli ten stejný problém jako my, vytvořili jsme ještě s Jeníkem a Petrou údernou skupinu, která měla sjednat nápravu.
Na první přepážce nám napsali na papírek nějaký maďarský nápis, reprezentující název oddělení, kam máme zajít.
Když jsme ho našli, Jeník se slušně optal, jestli může mluvit anglicky a ukázal papírek, aby mu potvrdili, že jsou to opravdu oni. Pak pokračoval vysvětlováním našeho problému, že musíme čekat na novej spoj, že nám zatím tečou dolary mezi prstama a že by se chtěl zeptat, jak se to dá řešit. Pánové nás neustále odkazovali na přepážku, ze které jsme zrovna přišli, Jeník se nenechal vyhodit a popsal problém ještě jednou důkladněji. Pánové se domnívali, že pokud je to mezinárodní rychlík, pak oni za to nemůžou a ať si to vyřídíme s Rumunama. Jeník naznačil, že Rumuni tady nejsou, zato Paprikášů je tady dost a toho, že by rád využil a dostal slevu. Jenda se zeptal, kdo je teda na maďarské straně zodpovědný za zpoždění. Při slově responsible (pozn. překl. = zodpovědný) pánové zbystřili a začali nás vyhazovat s tím, že neumí moc dobře anglicky, že pořádně ani neví o čem to tu mluvíme, a abychom se laskavě obtěžovali ke dveřím. Jeník mu naznačil, že už se s ním anglicky baví docela dlouho a obstojně a že dokud nám neřekne kam se obrátit, máme 4 hodiny na to, abychom se odsud nehnuli. Chlap nás nakonec odkázal na přepážku prodeje mezinárodních jízdenek, na druhém konci nádraží.
U další přepážky vyjednávala Petra s tím, že pokud by to nešlo po dobrém, nastoupím já se svými zkušenostmi z Ameriky a se slovní zásobou značně obohacenou o sprostá slova a výhrůžky (jako „kůlnička na dříví“, „odnést si zuby v síťovce“, nebo tradiční „nerad bych to tady musel zničit“).
Naštěstí mého příspěvku nebylo zapotřebí, paní za přepážkou byla sice trošku pomalejší, ale nakonec se vše podařilo. Když jí Petra vysvětlila, že jediné, co po ní chceme, je potvrzení o zpoždění s razítkem a podpisem, velmi slušně jí vysvětlila, že se pod nic podepisovat nebude, že tady prodává jízdenky, a že tohle nemá zapotřebí. Po deseti minutách se paní odešla poradit dozadu a pět minut se ani neukázala. Pomalu jsem se chystal na použití advanced english, když se paní vrátila s podepsanou zpožděnkou v ruce. Slušně jsme poděkovali, naznačili, že ti dva dobří lidé za námi budou chtít patrně to stejné co my, a vítězně jsme odešli.
Geocaching probíhal hladce, věděli jsme, že se keška nachází na centrálním hřbitově, takže jsme šli podstatně více na jisto, než před dvěma týdny. Netrvalo dlouho a odlov se zdařil.
Protože jsme měli ještě moře času, rozhodli jsme se ochutnat maďarské pivo. Protože jsme neměli žádné maďarské forinty (Libour měl pouze €12), po prvním pivě jsme se vydali zjistit, jestli tu berou eura, a kolik chtějí za jedno pivo. Libour se se servírkou chvíli bavil anglicky načež ho servírka otázala, jestli neumí česky, že jí ta angličtina moc nejde. Ukázalo se, že je z Ruska, a umí dobře maďarsky, československy (s číslovkou 11 měla v češtině trošku problém – tolik eur stály totiž 2 rundy místního piva) a trošku anglicky.
Spokojeni odcházíme a nastupujeme do dalšího Jaroslava Haška.
Cesta posledním vlakem už byla brnkačka bez nějakých větších problémů, nebo zážitků – většinu jsme prospali.
Po návratu do Brna jsme vyrazili na nádraží se zpožděnkou, vytřískat z ČD nějaké love. Paní za přepážkou se s Jeníkem dlouho bavila, než ho poslala do háje s tím, že na nic nárok nemáme, nic nám nedá, a že si můžeme zkusit poslat kamsi doporučenej dopis, jestli máme navíc 16 Kč, ale že to asi stejně nepomůže, ať si dáme odchod.
Dali jsme si odchod a rozjeli se trolejbusy, šalinami a autobusy domů.
--KONEC--
pondělí 29. září 2008
Den #14 - Návrat (první část)
Naposledy v Borse – Pečený tučňák a broskvový likér – Pohraniční policie podruhé – Noc v Becleanu
Jak už napovídá poslední fotka z předchozího dne, naše meteorologické předpovědi se ukázaly být naprosto chybnými, což mělo za následek, že kromě stanu byla ráno mokrá i část jeho osazenstva (nejvíce ti, kteří spali u stěn, ke kterým jsem bohužel patřil). Jako ostatně každé ráno u vysílače se nikomu nechtělo vyvíjet žádnou činnost, pouze Jeník s Petrou prohlásili, že se půjdou projít do Borsy, kde nakoupí a vrátí se zpět i se snídaní. Jeho nabídku,, že koupí něco i nám, jsme jako skupina A velkoryse odmítli. Tuto chybu jsme si uvědomili až po jejich návratu, kdy všichni začali snídat, a nám se ještě (proti původnímu předpokladu) nechtělo se zvednout, sbalit a vyrazit do města. Hlad byl ale silnější, takže jsme se s velkým přemáháním po několika desítkách minut zvedli, sbalili se a odebrali se do Borsy nakoupit. Po snídani jsme zašli na kafe do nejbližší hospody, a čekali jsme na skupinu B. Hlavním důvodem návštěvy nejbližšího podniku nebyla až tak naše bezprostřední touha po ranní kávě, jako spíše nutnost urychleně použít místní toalety. Ta byla způsobena pravděpodobně včerejší konzumací ne zrovna kvalitní vody.
Protože skupina B stále nesestupovala, přesunuli jsme se do našeho oblíbeného lokálu za naší oblíbenou servírkou, kde se asi po hodině setkáváme se skupinou B, reprezentovanou Jeníkem.
Když po čase dorazili i ostatní, začínáme řešit cestu do Viseu. Při opouštění lokálu jsme se bohužel slečny zapomněli zeptat, jak se jmenuje (už večer předem jsme si říkali, že na to nesmíme zapomenout), takže až do konce akce pro nás zůstává jen „slečna servírka“. Dodávku jsme sehnali poměrně rychle, stejně jako minule pouze do mezizastávky u benzinky na půl cesty. Řidič nám sice velkoryse nabídl, že za 100 LEI nás doveze až na místo, což jsme se stejnou velkorysostí odmítli a spoléhali na to, že se nám podaří stopnout další dodávka. Protože jsme už v tom uměli chodit, navazující dodávku jsme chytli poměrně rychle a napoprvé.
Ve Viseu začalo pršet a protože bylo už k poledni, rozhodli jsme se déšť přečkat v nějaké restauraci, kde si dáme oběd. Našli jsme krásnou hospůdku, s krásným malým salonkem vzadu, který jsme záhy obsadili. Ondra česky požádal postarší servírku o menu. I kdyby mu servírka rozuměla, v celé hospodě bylo menu pouze jedno a to ještě sloužilo jako podložka pod cosi na baru. Po krátkém česko-rumunském dialogu jsme dosáhli svého a na etapy jsme si začali vybírat jídlo.
Dáváme si pivo, holky si objednaly víno.
My jsme s pivem spokojeni, holky ovšem dostaly místo vína broskvový vaječný likér. Po chvíli přemýšlení o reklamaci rezignovaly s tím, že jakékoli další změny by byly příliš riskantní a že s vaječným likérem dopadly ještě docela dobře, a že v druhém kole by mohly místo vína dostat třeba pečeného tučňáka na žampionech (pozn. autora: ve skutečnosti jediným důvodem, proč holky nedostaly výše zmíněnou specialitu byl fakt, že tučňáci došli. Když se nad tím člověk zamyslí, není se čemu divit – pokud každý cizinec, který si objedná víno, dostane tučňáka, byl by tento stav dlouhodobě neudržitelný).
Po této zkušenosti jsme s obsluhou raději dále komunikovali pouze ukazováním prstem na položky v jídelním lístku. Když se i toto ukázalo jako nejednoznačné, ukazovali jsme propiskou.
Díky tomu všichni (alespoň myslím) dostali opravdu to, co si objednali. Osobně jsem si dal vepřový kotlet s bramborama. Po čase donesla obsluha příbory nevalné čistoty a rozmanitých tvarů (tedy vidlička pocházela z jiné sady a patrně i z jiného století, než nůž). Samotného jídla by se potom člověk, který jí očima, nikdy nenajedl. Nezbylo nám, než se najíst příborem a ideálně se na jídlo nedívat. To bohužel dost dobře taky nešlo, oběd byl podáván výhradně v hlubokých talířích.
Do asi 5 km vzdáleného Viseu de Jos, odkud nám jel vlak, jsme se dostali bez větších problémů, opět dodávkou, která nás zavezla až k nádraží.
Nádraží nás mile překvapilo svojí moderností a čistotou. Kromě čisté chodby měli prodavači lístků dokonce počítače a k naší velké radosti, uměli celkem slušně anglicky. Díky tomu jsme si bez potíží koupili lístky do Becleanu a ještě jsme si popovídali o tom, kde jsme byli, co jsme tam dělali a odkud jsme. U vchodu do čekárny postávali dva členové pohraniční policie, které z nějakého důvodu napadlo, zkontrolovat Petrovy doklady. Když jim dal svůj pas, asi deset minut si v něm listovali a srovnávali fotku na americkém vízu s fotkou na pasu. Poté se Petra zeptali, odkud jede, kam jede a co tam bude dělat a po krátkém rozhovoru pas vrátili s tím, že je vše v pořádku.
Po hodině čekání nám jel vlak do Becleanu. Podařilo se nám ukořistit dvě prázdná kupé. Na další zastávce nastoupila do vlaku velká parta cigánů, kteří dělali v chodbičce hroznej kravál a jeden z nich se posadil k nám do kupé, mával nám před očima nějakým papírem a chtěl peníze. Asi půl hodiny jsme ho ignorovali a v mezičase mu dávali najevo, že mu nic nedáme. Když už jsme se smířili s tím, že bude až do Becleanu cestovat s námi, zvedl se a odešel vedle, kde z Ondry dostal asi 2 LEI v drobných. Dál jsme ho viděli až o několik minut později, když ho průvodčí hnal kolem našeho kupé ven z vlaku.
V Becleanu jsme měli čekat asi 5 hodin na navazující spoj ve 3 ráno do Budapešti. Protože venku byla zima, obsadili jsme jednu ze dvou ještě otevřených nádražních hospod.
Když jsme se usadili, Jeník objednal „Sex bere“, ukazujíce přitom na prstech číslovku 6.
Slečna si Jeníka nechápavě změřila pohledem, seznala, že je Jeník kanec, a po chvíli se vrátila s šesti flaškama. Vyvinuli jsme značné úsilí, abychom jí vysvětlili, že chceme pivo točené, Libour si opět přisadil tradiční „but from fuzz“, nedbaje toho, že slečna nevykazovala žádné známky angličtiny. Nakonec se Pavel zvedl, naznačil jí, aby ho následovala k baru, kde ukázal na pípu a slečna pochopila náš požadavek. Asi po hodině přišel do lokálu vysoký cowboy, následovaný několika žebráky, které slečna servírka velmi razantně a energicky vyhodila.
Jak už napovídá poslední fotka z předchozího dne, naše meteorologické předpovědi se ukázaly být naprosto chybnými, což mělo za následek, že kromě stanu byla ráno mokrá i část jeho osazenstva (nejvíce ti, kteří spali u stěn, ke kterým jsem bohužel patřil). Jako ostatně každé ráno u vysílače se nikomu nechtělo vyvíjet žádnou činnost, pouze Jeník s Petrou prohlásili, že se půjdou projít do Borsy, kde nakoupí a vrátí se zpět i se snídaní. Jeho nabídku,, že koupí něco i nám, jsme jako skupina A velkoryse odmítli. Tuto chybu jsme si uvědomili až po jejich návratu, kdy všichni začali snídat, a nám se ještě (proti původnímu předpokladu) nechtělo se zvednout, sbalit a vyrazit do města. Hlad byl ale silnější, takže jsme se s velkým přemáháním po několika desítkách minut zvedli, sbalili se a odebrali se do Borsy nakoupit. Po snídani jsme zašli na kafe do nejbližší hospody, a čekali jsme na skupinu B. Hlavním důvodem návštěvy nejbližšího podniku nebyla až tak naše bezprostřední touha po ranní kávě, jako spíše nutnost urychleně použít místní toalety. Ta byla způsobena pravděpodobně včerejší konzumací ne zrovna kvalitní vody.
Protože skupina B stále nesestupovala, přesunuli jsme se do našeho oblíbeného lokálu za naší oblíbenou servírkou, kde se asi po hodině setkáváme se skupinou B, reprezentovanou Jeníkem.
Když po čase dorazili i ostatní, začínáme řešit cestu do Viseu. Při opouštění lokálu jsme se bohužel slečny zapomněli zeptat, jak se jmenuje (už večer předem jsme si říkali, že na to nesmíme zapomenout), takže až do konce akce pro nás zůstává jen „slečna servírka“. Dodávku jsme sehnali poměrně rychle, stejně jako minule pouze do mezizastávky u benzinky na půl cesty. Řidič nám sice velkoryse nabídl, že za 100 LEI nás doveze až na místo, což jsme se stejnou velkorysostí odmítli a spoléhali na to, že se nám podaří stopnout další dodávka. Protože jsme už v tom uměli chodit, navazující dodávku jsme chytli poměrně rychle a napoprvé.
Ve Viseu začalo pršet a protože bylo už k poledni, rozhodli jsme se déšť přečkat v nějaké restauraci, kde si dáme oběd. Našli jsme krásnou hospůdku, s krásným malým salonkem vzadu, který jsme záhy obsadili. Ondra česky požádal postarší servírku o menu. I kdyby mu servírka rozuměla, v celé hospodě bylo menu pouze jedno a to ještě sloužilo jako podložka pod cosi na baru. Po krátkém česko-rumunském dialogu jsme dosáhli svého a na etapy jsme si začali vybírat jídlo.
Dáváme si pivo, holky si objednaly víno.
My jsme s pivem spokojeni, holky ovšem dostaly místo vína broskvový vaječný likér. Po chvíli přemýšlení o reklamaci rezignovaly s tím, že jakékoli další změny by byly příliš riskantní a že s vaječným likérem dopadly ještě docela dobře, a že v druhém kole by mohly místo vína dostat třeba pečeného tučňáka na žampionech (pozn. autora: ve skutečnosti jediným důvodem, proč holky nedostaly výše zmíněnou specialitu byl fakt, že tučňáci došli. Když se nad tím člověk zamyslí, není se čemu divit – pokud každý cizinec, který si objedná víno, dostane tučňáka, byl by tento stav dlouhodobě neudržitelný).
Po této zkušenosti jsme s obsluhou raději dále komunikovali pouze ukazováním prstem na položky v jídelním lístku. Když se i toto ukázalo jako nejednoznačné, ukazovali jsme propiskou.
Díky tomu všichni (alespoň myslím) dostali opravdu to, co si objednali. Osobně jsem si dal vepřový kotlet s bramborama. Po čase donesla obsluha příbory nevalné čistoty a rozmanitých tvarů (tedy vidlička pocházela z jiné sady a patrně i z jiného století, než nůž). Samotného jídla by se potom člověk, který jí očima, nikdy nenajedl. Nezbylo nám, než se najíst příborem a ideálně se na jídlo nedívat. To bohužel dost dobře taky nešlo, oběd byl podáván výhradně v hlubokých talířích.
Do asi 5 km vzdáleného Viseu de Jos, odkud nám jel vlak, jsme se dostali bez větších problémů, opět dodávkou, která nás zavezla až k nádraží.
Nádraží nás mile překvapilo svojí moderností a čistotou. Kromě čisté chodby měli prodavači lístků dokonce počítače a k naší velké radosti, uměli celkem slušně anglicky. Díky tomu jsme si bez potíží koupili lístky do Becleanu a ještě jsme si popovídali o tom, kde jsme byli, co jsme tam dělali a odkud jsme. U vchodu do čekárny postávali dva členové pohraniční policie, které z nějakého důvodu napadlo, zkontrolovat Petrovy doklady. Když jim dal svůj pas, asi deset minut si v něm listovali a srovnávali fotku na americkém vízu s fotkou na pasu. Poté se Petra zeptali, odkud jede, kam jede a co tam bude dělat a po krátkém rozhovoru pas vrátili s tím, že je vše v pořádku.
Po hodině čekání nám jel vlak do Becleanu. Podařilo se nám ukořistit dvě prázdná kupé. Na další zastávce nastoupila do vlaku velká parta cigánů, kteří dělali v chodbičce hroznej kravál a jeden z nich se posadil k nám do kupé, mával nám před očima nějakým papírem a chtěl peníze. Asi půl hodiny jsme ho ignorovali a v mezičase mu dávali najevo, že mu nic nedáme. Když už jsme se smířili s tím, že bude až do Becleanu cestovat s námi, zvedl se a odešel vedle, kde z Ondry dostal asi 2 LEI v drobných. Dál jsme ho viděli až o několik minut později, když ho průvodčí hnal kolem našeho kupé ven z vlaku.
V Becleanu jsme měli čekat asi 5 hodin na navazující spoj ve 3 ráno do Budapešti. Protože venku byla zima, obsadili jsme jednu ze dvou ještě otevřených nádražních hospod.
Když jsme se usadili, Jeník objednal „Sex bere“, ukazujíce přitom na prstech číslovku 6.
Slečna si Jeníka nechápavě změřila pohledem, seznala, že je Jeník kanec, a po chvíli se vrátila s šesti flaškama. Vyvinuli jsme značné úsilí, abychom jí vysvětlili, že chceme pivo točené, Libour si opět přisadil tradiční „but from fuzz“, nedbaje toho, že slečna nevykazovala žádné známky angličtiny. Nakonec se Pavel zvedl, naznačil jí, aby ho následovala k baru, kde ukázal na pípu a slečna pochopila náš požadavek. Asi po hodině přišel do lokálu vysoký cowboy, následovaný několika žebráky, které slečna servírka velmi razantně a energicky vyhodila.
středa 24. září 2008
Den #13 - Zase v Borse
Další rozdělení – Baia Borsa – Zase s naší slečnou servírkou – Poslední noc na vysílači
Ráno jsme se opět rozdělili na dvě skupiny, o tradičním složení A a B.
Úderná skupina A, jak je jejím dobrým zvykem, měla v plánu hrdinný sestup přes Baia Borsa do Borsy a obsadit pozice v nejbližším lokále. Skupina B potom měla pokračovat dále po horách až do sedla Prislop, odkud měla večer dorazit do lokálu, který skupina A mezitím obsadí.
Vaříme snídani, Pavel potkává skupinku Čechů, kteří nás prosili o sirky, protože své měli (z nějakého podivného důvodu) přesně napočítané, a nějak jim nevyšly. O zapalovač kupodivu nemají zájem, a když jsme jim řekli, že sirky nemáme, smutně odešli.
Skupina B vyrazila ve standardním a ničím nezajímavém čase 9.30. My jsme vyrazili už v 11hod, tedy v čase rekordním a pozornostihodným, směrem dolů do Baia Borsy.
Cestou po serpentinách potkáváme několik aut a koňských povozů, časem potom cikánskou osadu čítající asi 8 cikánů, 2 Dacie a asi tři metráky hub. Nabíráme vodu.
Baia Borsa je malé uskupení několika baráčků, z kraje vesměs neobydlených a v naprosto desolátním stavu. Cestu lemovalo několik betonových struktur, z nichž některé se místní obyvatelé pokoušeli zbourat, některé potom využívali jako skládku. Obzvláště působivá byla potom několikametrová hromada čehosi pravděpodobně organického, vkusně umístěná před starým betonovým domem.
Když se Pavel snažil udělat několik obrázků, okamžitě k nám doběhl nějaký chlap a naznačoval nám (pravděpodobně), že fotit zde není dobrý nápad, protože by nám taky někdo mohl rozbít hubu. Pochopili jsme to tak, že to není jen přátelské varování před jeho agresivnějšími kolegy, ale současně i nabídka, že bude-li to nutné, této úlohy se zhostí sám.
Po chvíli narážíme na hospodu, nebo alespoň na něco, co hospodu vzdáleně připomíná. Dáváme si první točené rumunské pivo (pivo, které jsme pili doteď v Borse, bylo buď dánské, nebo lahvové) a odpočíváme po náročném sestupu. Přijel autobus, ze kterého, k Libourově velké radosti, vystoupila mezi jinými i Věnceslava. Libour v tu chvíli zpanikařil a začal se schovávat pod stůl, zatímco my jsme kolem stolu ze všech sil dělali, že tady nejsme. Tato taktika měla zpočátku úspěch, Věnka opravdu zamířila na opačnou stranu. Po čase, ukolébáni svým úspěchem jsme od této aktivity mírně upustili. Přijel autobus naším směrem a když chvíli vypadal, že bude nějakou dobu čekat, vyrazil jsem se optat řidiče na čas odjezdu a zda bychom mohli jet s ním. V tu chvíli se Věnka otočila a neomylným krokem zamířila k hospodě, z jejíž zahrádky jsem právě vyrazil. Libour zalezl ještě hlouběji pod stůl, já jsem přidal do kroku. Věnka Liboura minula bez povšimnutí a zašla dovnitř do lokálu. Libour si oddychl až do té doby, než se vrátila i s pitím v ruce a se všemi u stolu se pozdravila (pozn. autora: Kdyby vám přišlo podivné, kolikrát se během předchozích řádků zopakovala jména „Věnka“ a „Libour“, není to tím, že bych neznal základní pravidla psaní. Je to proto, abych podtrhl akčnost a dynamičnost celé situace. Paradoxní na tom je, že situace nebyla ani akční ani dynamická. Tyto vlastnosti vyzdvihuji právě proto, bez tohoto zásahu by se to nedalo číst).
Řidič, jak je tady dobrým zvykem, neuměl opět anglicky, takže domluva byla velmi těžkopádná. Nejsem schopen si vybavit, jakým způsobem jsem tehdy formuloval svoji otázku „Dobrý den, chtěl bych se zeptat, dlouho-li zde budete ještě stát? My sedíme v tamtom lokále naproti a ještě nemáme úplně dopité pivo, takže kdybyste na nás počkal, byl bych Vám moc vděčný“, ale určitě v tom nefigurovalo ani jedno artikulované slovo. Z angličtiny jsem plynule přešel na jakousi směsici posunků, citoslovcí a jiných skřeků, čímž jsem odboural jazykovou bariéru a řidič moji otázku beze zbytku pochopil. Několikaminutovou sekvencí jiných pohybů a zvuků, pro náhodného kolemjdoucího snadno zaměnitelnými s epileptickým záchvatem, mi sdělil, že bude odjíždět podle jízdního řádu, až za pět minut, a že za 1 LEI nás velmi rád vezme do Borsy.
Nový poznatek byl přijat vesměs pozitivně. Jednak proto, že následujících 6 kilometrů nemusíme pěšky a zejména proto, že nemusíme dále pobývat v blízkosti Věnceslavy.
Během následujících deseti minut jsme se dostali do Borsy. Tady jsme měli čekat na skupinu B, která by měla dorazit někdy k večeru. Protože jsme měli dost času, nešli jsme hned za naší oblíbenou servírkou, ale rozhodli jsme se vyzkoušet jiný podnik. Chtěli jsme se najíst, ale jídelníček v žádném z restaurací nás příliš neuspokojil (většinou se jednalo o čistě italská jídla), takže jsme si dali jen hamburger jako první pomoc. Nakonec jsme šli do pizzerie, ve které jsme před týdnem začínali. Chvíli poté, co jsme si objednali mi zvoní telefon; Volá Kanec, kde jsme, a že oni jsou už dávno v Borse, na obvyklém místě.
Když jsme se k nim po čase připojili, dozvěděli jsme se, že na sedlo Prislop vůbec nedošli a že v půlce cesty chytli kolemjedoucí au to do Borsy.
Následuje tradiční scénář, zakončený jak jinak, než nocí u vysílače. Stany stavíme už jen ledabyle, protože nepočítáme s deštěm a jdeme spát po „náročném“ dni.
Ráno jsme se opět rozdělili na dvě skupiny, o tradičním složení A a B.
Úderná skupina A, jak je jejím dobrým zvykem, měla v plánu hrdinný sestup přes Baia Borsa do Borsy a obsadit pozice v nejbližším lokále. Skupina B potom měla pokračovat dále po horách až do sedla Prislop, odkud měla večer dorazit do lokálu, který skupina A mezitím obsadí.
Vaříme snídani, Pavel potkává skupinku Čechů, kteří nás prosili o sirky, protože své měli (z nějakého podivného důvodu) přesně napočítané, a nějak jim nevyšly. O zapalovač kupodivu nemají zájem, a když jsme jim řekli, že sirky nemáme, smutně odešli.
Skupina B vyrazila ve standardním a ničím nezajímavém čase 9.30. My jsme vyrazili už v 11hod, tedy v čase rekordním a pozornostihodným, směrem dolů do Baia Borsy.
Cestou po serpentinách potkáváme několik aut a koňských povozů, časem potom cikánskou osadu čítající asi 8 cikánů, 2 Dacie a asi tři metráky hub. Nabíráme vodu.
Baia Borsa je malé uskupení několika baráčků, z kraje vesměs neobydlených a v naprosto desolátním stavu. Cestu lemovalo několik betonových struktur, z nichž některé se místní obyvatelé pokoušeli zbourat, některé potom využívali jako skládku. Obzvláště působivá byla potom několikametrová hromada čehosi pravděpodobně organického, vkusně umístěná před starým betonovým domem.
Když se Pavel snažil udělat několik obrázků, okamžitě k nám doběhl nějaký chlap a naznačoval nám (pravděpodobně), že fotit zde není dobrý nápad, protože by nám taky někdo mohl rozbít hubu. Pochopili jsme to tak, že to není jen přátelské varování před jeho agresivnějšími kolegy, ale současně i nabídka, že bude-li to nutné, této úlohy se zhostí sám.
Po chvíli narážíme na hospodu, nebo alespoň na něco, co hospodu vzdáleně připomíná. Dáváme si první točené rumunské pivo (pivo, které jsme pili doteď v Borse, bylo buď dánské, nebo lahvové) a odpočíváme po náročném sestupu. Přijel autobus, ze kterého, k Libourově velké radosti, vystoupila mezi jinými i Věnceslava. Libour v tu chvíli zpanikařil a začal se schovávat pod stůl, zatímco my jsme kolem stolu ze všech sil dělali, že tady nejsme. Tato taktika měla zpočátku úspěch, Věnka opravdu zamířila na opačnou stranu. Po čase, ukolébáni svým úspěchem jsme od této aktivity mírně upustili. Přijel autobus naším směrem a když chvíli vypadal, že bude nějakou dobu čekat, vyrazil jsem se optat řidiče na čas odjezdu a zda bychom mohli jet s ním. V tu chvíli se Věnka otočila a neomylným krokem zamířila k hospodě, z jejíž zahrádky jsem právě vyrazil. Libour zalezl ještě hlouběji pod stůl, já jsem přidal do kroku. Věnka Liboura minula bez povšimnutí a zašla dovnitř do lokálu. Libour si oddychl až do té doby, než se vrátila i s pitím v ruce a se všemi u stolu se pozdravila (pozn. autora: Kdyby vám přišlo podivné, kolikrát se během předchozích řádků zopakovala jména „Věnka“ a „Libour“, není to tím, že bych neznal základní pravidla psaní. Je to proto, abych podtrhl akčnost a dynamičnost celé situace. Paradoxní na tom je, že situace nebyla ani akční ani dynamická. Tyto vlastnosti vyzdvihuji právě proto, bez tohoto zásahu by se to nedalo číst).
Řidič, jak je tady dobrým zvykem, neuměl opět anglicky, takže domluva byla velmi těžkopádná. Nejsem schopen si vybavit, jakým způsobem jsem tehdy formuloval svoji otázku „Dobrý den, chtěl bych se zeptat, dlouho-li zde budete ještě stát? My sedíme v tamtom lokále naproti a ještě nemáme úplně dopité pivo, takže kdybyste na nás počkal, byl bych Vám moc vděčný“, ale určitě v tom nefigurovalo ani jedno artikulované slovo. Z angličtiny jsem plynule přešel na jakousi směsici posunků, citoslovcí a jiných skřeků, čímž jsem odboural jazykovou bariéru a řidič moji otázku beze zbytku pochopil. Několikaminutovou sekvencí jiných pohybů a zvuků, pro náhodného kolemjdoucího snadno zaměnitelnými s epileptickým záchvatem, mi sdělil, že bude odjíždět podle jízdního řádu, až za pět minut, a že za 1 LEI nás velmi rád vezme do Borsy.
Nový poznatek byl přijat vesměs pozitivně. Jednak proto, že následujících 6 kilometrů nemusíme pěšky a zejména proto, že nemusíme dále pobývat v blízkosti Věnceslavy.
Během následujících deseti minut jsme se dostali do Borsy. Tady jsme měli čekat na skupinu B, která by měla dorazit někdy k večeru. Protože jsme měli dost času, nešli jsme hned za naší oblíbenou servírkou, ale rozhodli jsme se vyzkoušet jiný podnik. Chtěli jsme se najíst, ale jídelníček v žádném z restaurací nás příliš neuspokojil (většinou se jednalo o čistě italská jídla), takže jsme si dali jen hamburger jako první pomoc. Nakonec jsme šli do pizzerie, ve které jsme před týdnem začínali. Chvíli poté, co jsme si objednali mi zvoní telefon; Volá Kanec, kde jsme, a že oni jsou už dávno v Borse, na obvyklém místě.
Když jsme se k nim po čase připojili, dozvěděli jsme se, že na sedlo Prislop vůbec nedošli a že v půlce cesty chytli kolemjedoucí au to do Borsy.
Následuje tradiční scénář, zakončený jak jinak, než nocí u vysílače. Stany stavíme už jen ledabyle, protože nepočítáme s deštěm a jdeme spát po „náročném“ dni.
čtvrtek 18. září 2008
Den #12 - Den „D“
Geocaching – Pohraničníci – Býci vs. krávy – Borci Na Kopci
Dnes byl velký den, kdy se naše několikadenní úsilí mělo proměnit ve vítězný okamžik nalezení naší první rumunské kešky a také naší budoucí první First To Find (tj. že budeme první, kdo tuto kešku našel; v době našeho odjezdu do Rumunska stále nebyla nikým nalezena). Po včerejším náročném sestupu jsme dnes nespěchali ze spacáku, takže doba naší snídaně se blížila spíše času určenému pozdnímu obědu.
Naštěstí nás nikdo v šest ráno nevykopal, abychom vyprostili z řeky ten bagr. Když jsme si ho lépe prohlédli, zjistili jsme, že ta obrovská převodovka (předchozí den jsem se o ní nezmínil) uprostřed tábořiště bude mít s tím bagrem pravděpodobně nějakou souvislost. Shledali jsme, že vzhledem ke stavu převodovky bagr musel být nepojízdný už dlouho před povodní a pravděpodobně tedy po nás jeho vyproštění nikdo nebude požadovat.
Začali jsme vařit houbovačku z druhé půlky včerejších hub. Nalezli jsme výborné využití pro chlebovou drť, kterou někteří z nás ještě měli v sáčcích v batohu (pozn. autora: ještě před pěti dny se přitom jednalo o čerstvý italský chléb; je neuvěřitelné, co se z chleba může stát po několika dnech v batohu) a polévku jí zahustili.
Jeník začal uvažovat, jestli by, vzhledem k pozdnímu času, nebylo lepší, aby skupina A vyrazila na odlov kešky místo snídaně, zatímco skupina B by něco uvařila a sbalila se. Celý zbytek skupiny B prohlásil, že si odlov nenechá jen tak ujít, a že se sem nevláčeli dva dny takovým terénem jen proto, aby potom zůstali v tábořišti. I Jeník nakonec musel uznat, že není až tak kam spěchat a že není problém, abychom se odlovu zúčastnili všichni.
Sbalili jsme vše, kromě našeho stanu. Do toho jsme potom uložili batohy, abychom se s nimi nemuseli táhnout tam a zpátky, a vyrazili jsme na asi 3 km vzdálené nádraží, které bývalo konečnou stanicí parního vláčku.
Libour s Petrem žhaví GPS a nedaří se jim dosáhnout přesnosti pod 40 metrů. My ostatní zatím vytipováváme místa, kde by mohla skrýš být a zatímco se Petr snaží s GPS něco udělat, vytahuji z 5m vzdálené dutiny stromu malou krabičku a vítězně ji nesu ke stolku, kde logujeme svoji návštěvu.
Při té příležitosti zjišťujeme, že zde před námi už někdo byl, byli to taky Češi a byli tu asi 14 dní před námi. Pravděpodobně to byli poslední cestující vláčkem ještě před tím, než ho zasáhla povodeň. Prohlížíme si, co zbylo z nádraží; podemleté chatky, všude bahno, v řece naplavené stovky předmětů různých velikostí... za nádražím byl malý dřevěný kostelík, který byl dostatečně vysoko, aby záplavy bez újmy přežil. Po krátkém odpočinku a zběžné prohlídce nádraží se vracíme zpět k tábořišti, kde balíme stan a vyrážíme vstříc novým zítřkům.
Jako už několikrát v minulých dnech, i dnes nás čekalo překročení několika rozvodněných úseků řeky, naštěstí jsme k žádnému postupu nepotřebovali dřevařský bagr (pozn. autora: to „naštěstí“ není proto, že by se nám to posledně nelíbilo, ale hlavně proto, že tentokrát kolem žádný dřevařský bagr nejel).
Potkáváme také dva chlapy v modrých uniformách, kteří po nás chtějí pasy (nebo alespoň tak nám to Jeník, který šel první, podal). Petra prohlásila, že dokud neukážou nějaký odznak, nebo průkaz, nic jim neukáže a že takhle by mohl chtít občanku každej, kdo má na sobě modré maskáče a u pasu proklatě nízko pověšený kolt. Naznačili jsme jí, že člověku, který má za pasem kolt, je vhodné ukázat občanku i kdyby odznak náhodou neměl a že ve zdejších končinách budeme rádi, pokud po nás budou chtít opravdu jenom občanku. Vytáhli jsme doklady, při tom jsme se snažili, aby nebylo vidět, že máme doklady v peněženkách, které jsou napěchované rumunskými penězi. Petr místo občanky podává pas a pohraničníci se vzdálili, aby si všechno jaksepatří napsali. Používají klasickou metodu „jeden umí číst, druhý psát“, která se evidentně praktikuje i zde. Petrův pas si nechali až na konec a poté, co si z něj opsali údaje, ještě dlouho listovali a koukali se, kam všude Petr v posledních letech cestoval. Zvláštní pozornost věnovali potom vízu do USA, u kterého kontrolovali bezpečnostní prvky a porovnávali fotografii na vízu a na deskách pasu. Pravděpodobně je to uspokojilo natolik, že nám všechny doklady v pořádku vrátili a ještě nám poradili, jak se dostaneme na Prislop.
Pokračujeme po dřevařské traktor-road vedoucí do Borsy, po několika málo hodinách se dostáváme do sedla, kde (vzhledem k pokročilé době) pro dnešek končíme.
Kolem se poflakuje stádo krav; Petra se zajímá o to, jestli jsou to krávy, nebo býci. Svůj nezvyklý zájem o pohlaví těchto zvířat potom zdůvodňuje tím, že pokud by to byli býci, ona by tady tábor určitě nestavěla, protože by se mohlo stát, že by býci na holky naskakovali, a že to tak občas dělají. Když jsme neprojevili dostatečný zájem o to, abychom to zjistili, vydává se zjistit to sama. O chvíli později se vítězně vrací s tím, že jsou to všechno krávy, a že tu klidně můžeme postavit stany. V tu chvíli zase protestujeme my. Pokud je to stádo krav, mohly by po nás krávy chtít, abychom naskakovali my na ně, což je varianta podstatně horší, než původní verze s býky.
Petra vyjádřila domněnku, že si z ní děláme srandu, a že to s těma býkama myslela vážně; pokusili jsme se ji přesvědčit, že my taky, což se nám příliš nepodařilo. Stavíme stany, rozděláváme oheň, vaříme večeři. Od skupiny B dostáváme ochutnat instantní řasy. Protože byla dnes poslední možnost, kde by se dal uvařit bulgur, těšíme se, že ochutnáme i ten. Ondra ale nemá Vajclovy propagační schopnosti, za celý večer ani jednou nevyzdvihl výhody této suroviny, takže doteď nevíme, jak bulgur chutná. Po večeři jsme se jali dopíjet zbytky rumunské pálenky (té čtyřicetiprocentní – té druhé nebyl zbytek, ale stále ještě celá flaška).
Po silnici, po které jsme přišli, stále ještě jezdí kamiony naložené dřevem. Honza vede filipiku na téma nebezpečí jízdy s plně naloženým kamionem po takto ostrých serpentinách a v noci. Při závěrečné řečnické otázce „Co kdyby někde zapadl, co by potom dělal?“ se kamion v dálce podivně nahnul a dál nepokračoval. Připadlo nám nepravděpodobné, že by kamion zapadl zrovna pár sekund poté, co o tom Honza mluvil a čekali jsme, co se bude dít.
Nedělo se nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se kamion v nejbližší době pohnul. Naopak se začaly dít věci, které nasvědčovaly přesnému opaku. Světla kamionu zhasla (pozn. autora: v době, kdy se toto dělo, byla už solidní tma a světla bylo to jediné, podle čeho jsme mohli pohyb kamionu rozpoznat), vystoupili dva řidiči a zapálili louč, podle velikosti plamene tvořenou pravděpodobně klackem namočeným do nafty. Chvíli takto obíhali kolem auta, po deseti minutách se ozvaly nějaké kovové rány, řidiči nasedli do auta a začali tůrovat motor. Po chvíli je to přestalo bavit, znovu vystoupili a opakoval se původní scénář s loučí. Takovéto kolečko si během následujících dvou hodin udělali ještě asi pětkrát.
Protože jsme nevěděli, jak řidičům pomoct, rozhodli jsme se jim alespoň nějak organizovaně fandit. Za tímto účelem jsme založili fanklub BNK (Borci Na Kopci), zvolili jme Petra jeho předsedou a začali hlasovat o naší budoucí činnosti. Zatímco pánové řidiči řešili jednoduchý problém, jak dostat náklaďák z jakési díry, my jsme řešili problémy podstatně složitější, jako kde touhle dobou v jakémsi sedle, 15 kilometrů od civilizace, vyrobit a vytisknout vizitky, plakátky a trička našeho fanklubu. Dalším omezením bylo, že to vše jsme museli udělat dříve, než řidiči kamion dostanou z díry ven, což byla událost, která by náš fanklub naprosto položila.
Řidiče fakt, že mají vlastní fanklub, evidentně povzbudil natolik, že se jim asi po hodině činnosti našeho klubu podařilo náklaďák vyprostit; za to od nás, jako správných fanoušků, sklidili dlouhý a hlasitý uznalý potlesk.
Když náklaďák odjel, nebylo už čemu fandit a odebrali jsme se spát.
Dnes byl velký den, kdy se naše několikadenní úsilí mělo proměnit ve vítězný okamžik nalezení naší první rumunské kešky a také naší budoucí první First To Find (tj. že budeme první, kdo tuto kešku našel; v době našeho odjezdu do Rumunska stále nebyla nikým nalezena). Po včerejším náročném sestupu jsme dnes nespěchali ze spacáku, takže doba naší snídaně se blížila spíše času určenému pozdnímu obědu.
Naštěstí nás nikdo v šest ráno nevykopal, abychom vyprostili z řeky ten bagr. Když jsme si ho lépe prohlédli, zjistili jsme, že ta obrovská převodovka (předchozí den jsem se o ní nezmínil) uprostřed tábořiště bude mít s tím bagrem pravděpodobně nějakou souvislost. Shledali jsme, že vzhledem ke stavu převodovky bagr musel být nepojízdný už dlouho před povodní a pravděpodobně tedy po nás jeho vyproštění nikdo nebude požadovat.
Začali jsme vařit houbovačku z druhé půlky včerejších hub. Nalezli jsme výborné využití pro chlebovou drť, kterou někteří z nás ještě měli v sáčcích v batohu (pozn. autora: ještě před pěti dny se přitom jednalo o čerstvý italský chléb; je neuvěřitelné, co se z chleba může stát po několika dnech v batohu) a polévku jí zahustili.
Jeník začal uvažovat, jestli by, vzhledem k pozdnímu času, nebylo lepší, aby skupina A vyrazila na odlov kešky místo snídaně, zatímco skupina B by něco uvařila a sbalila se. Celý zbytek skupiny B prohlásil, že si odlov nenechá jen tak ujít, a že se sem nevláčeli dva dny takovým terénem jen proto, aby potom zůstali v tábořišti. I Jeník nakonec musel uznat, že není až tak kam spěchat a že není problém, abychom se odlovu zúčastnili všichni.
Sbalili jsme vše, kromě našeho stanu. Do toho jsme potom uložili batohy, abychom se s nimi nemuseli táhnout tam a zpátky, a vyrazili jsme na asi 3 km vzdálené nádraží, které bývalo konečnou stanicí parního vláčku.
Libour s Petrem žhaví GPS a nedaří se jim dosáhnout přesnosti pod 40 metrů. My ostatní zatím vytipováváme místa, kde by mohla skrýš být a zatímco se Petr snaží s GPS něco udělat, vytahuji z 5m vzdálené dutiny stromu malou krabičku a vítězně ji nesu ke stolku, kde logujeme svoji návštěvu.
Při té příležitosti zjišťujeme, že zde před námi už někdo byl, byli to taky Češi a byli tu asi 14 dní před námi. Pravděpodobně to byli poslední cestující vláčkem ještě před tím, než ho zasáhla povodeň. Prohlížíme si, co zbylo z nádraží; podemleté chatky, všude bahno, v řece naplavené stovky předmětů různých velikostí... za nádražím byl malý dřevěný kostelík, který byl dostatečně vysoko, aby záplavy bez újmy přežil. Po krátkém odpočinku a zběžné prohlídce nádraží se vracíme zpět k tábořišti, kde balíme stan a vyrážíme vstříc novým zítřkům.
Jako už několikrát v minulých dnech, i dnes nás čekalo překročení několika rozvodněných úseků řeky, naštěstí jsme k žádnému postupu nepotřebovali dřevařský bagr (pozn. autora: to „naštěstí“ není proto, že by se nám to posledně nelíbilo, ale hlavně proto, že tentokrát kolem žádný dřevařský bagr nejel).
Potkáváme také dva chlapy v modrých uniformách, kteří po nás chtějí pasy (nebo alespoň tak nám to Jeník, který šel první, podal). Petra prohlásila, že dokud neukážou nějaký odznak, nebo průkaz, nic jim neukáže a že takhle by mohl chtít občanku každej, kdo má na sobě modré maskáče a u pasu proklatě nízko pověšený kolt. Naznačili jsme jí, že člověku, který má za pasem kolt, je vhodné ukázat občanku i kdyby odznak náhodou neměl a že ve zdejších končinách budeme rádi, pokud po nás budou chtít opravdu jenom občanku. Vytáhli jsme doklady, při tom jsme se snažili, aby nebylo vidět, že máme doklady v peněženkách, které jsou napěchované rumunskými penězi. Petr místo občanky podává pas a pohraničníci se vzdálili, aby si všechno jaksepatří napsali. Používají klasickou metodu „jeden umí číst, druhý psát“, která se evidentně praktikuje i zde. Petrův pas si nechali až na konec a poté, co si z něj opsali údaje, ještě dlouho listovali a koukali se, kam všude Petr v posledních letech cestoval. Zvláštní pozornost věnovali potom vízu do USA, u kterého kontrolovali bezpečnostní prvky a porovnávali fotografii na vízu a na deskách pasu. Pravděpodobně je to uspokojilo natolik, že nám všechny doklady v pořádku vrátili a ještě nám poradili, jak se dostaneme na Prislop.
Pokračujeme po dřevařské traktor-road vedoucí do Borsy, po několika málo hodinách se dostáváme do sedla, kde (vzhledem k pokročilé době) pro dnešek končíme.
Kolem se poflakuje stádo krav; Petra se zajímá o to, jestli jsou to krávy, nebo býci. Svůj nezvyklý zájem o pohlaví těchto zvířat potom zdůvodňuje tím, že pokud by to byli býci, ona by tady tábor určitě nestavěla, protože by se mohlo stát, že by býci na holky naskakovali, a že to tak občas dělají. Když jsme neprojevili dostatečný zájem o to, abychom to zjistili, vydává se zjistit to sama. O chvíli později se vítězně vrací s tím, že jsou to všechno krávy, a že tu klidně můžeme postavit stany. V tu chvíli zase protestujeme my. Pokud je to stádo krav, mohly by po nás krávy chtít, abychom naskakovali my na ně, což je varianta podstatně horší, než původní verze s býky.
Petra vyjádřila domněnku, že si z ní děláme srandu, a že to s těma býkama myslela vážně; pokusili jsme se ji přesvědčit, že my taky, což se nám příliš nepodařilo. Stavíme stany, rozděláváme oheň, vaříme večeři. Od skupiny B dostáváme ochutnat instantní řasy. Protože byla dnes poslední možnost, kde by se dal uvařit bulgur, těšíme se, že ochutnáme i ten. Ondra ale nemá Vajclovy propagační schopnosti, za celý večer ani jednou nevyzdvihl výhody této suroviny, takže doteď nevíme, jak bulgur chutná. Po večeři jsme se jali dopíjet zbytky rumunské pálenky (té čtyřicetiprocentní – té druhé nebyl zbytek, ale stále ještě celá flaška).
Po silnici, po které jsme přišli, stále ještě jezdí kamiony naložené dřevem. Honza vede filipiku na téma nebezpečí jízdy s plně naloženým kamionem po takto ostrých serpentinách a v noci. Při závěrečné řečnické otázce „Co kdyby někde zapadl, co by potom dělal?“ se kamion v dálce podivně nahnul a dál nepokračoval. Připadlo nám nepravděpodobné, že by kamion zapadl zrovna pár sekund poté, co o tom Honza mluvil a čekali jsme, co se bude dít.
Nedělo se nic, co by nasvědčovalo tomu, že by se kamion v nejbližší době pohnul. Naopak se začaly dít věci, které nasvědčovaly přesnému opaku. Světla kamionu zhasla (pozn. autora: v době, kdy se toto dělo, byla už solidní tma a světla bylo to jediné, podle čeho jsme mohli pohyb kamionu rozpoznat), vystoupili dva řidiči a zapálili louč, podle velikosti plamene tvořenou pravděpodobně klackem namočeným do nafty. Chvíli takto obíhali kolem auta, po deseti minutách se ozvaly nějaké kovové rány, řidiči nasedli do auta a začali tůrovat motor. Po chvíli je to přestalo bavit, znovu vystoupili a opakoval se původní scénář s loučí. Takovéto kolečko si během následujících dvou hodin udělali ještě asi pětkrát.
Protože jsme nevěděli, jak řidičům pomoct, rozhodli jsme se jim alespoň nějak organizovaně fandit. Za tímto účelem jsme založili fanklub BNK (Borci Na Kopci), zvolili jme Petra jeho předsedou a začali hlasovat o naší budoucí činnosti. Zatímco pánové řidiči řešili jednoduchý problém, jak dostat náklaďák z jakési díry, my jsme řešili problémy podstatně složitější, jako kde touhle dobou v jakémsi sedle, 15 kilometrů od civilizace, vyrobit a vytisknout vizitky, plakátky a trička našeho fanklubu. Dalším omezením bylo, že to vše jsme museli udělat dříve, než řidiči kamion dostanou z díry ven, což byla událost, která by náš fanklub naprosto položila.
Řidiče fakt, že mají vlastní fanklub, evidentně povzbudil natolik, že se jim asi po hodině činnosti našeho klubu podařilo náklaďák vyprostit; za to od nás, jako správných fanoušků, sklidili dlouhý a hlasitý uznalý potlesk.
Když náklaďák odjel, nebylo už čemu fandit a odebrali jsme se spát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)