Den #4 - Klidový plán

Myjeme se v jezírku – Početná exkurze pedagogické fakulty – Petr jako rumunský horský vůdce – Kromě vlka máme taky psa – Libor chytá druhý dech – Ztrácíme psa, vlka máme pořád





Dnešní den měl být klidový, na trase jsme se bez problémů shodli se skupinou B, která shodou okolností navrhovala stejnou variantu. Ta vedla do nejbližšího možného tábořiště, vzdáleného asi 10 km, s relativně malým převýšením. Nejvyšší místo, které jsme za tento den měli přejít nás čekalo hned na začátku dne – jednalo se o horu, která se svojí výškou 2278 m převyšovala asi o 300m náhorní plošinu, na které jsme spali. Ráno se myjeme v jezírku (kdo se nezkoušel vykoupat v 1950ti metrech nad mořem ve vodě o teplotě severního ledového oceánu, nepochopí) a vyrážíme nahoru. Asi za 1,5 hod. jsme nahoře, asi 30m pod vrcholem necháváme batohy a vystupujeme nalehko.


Po několika fotkách s vlajkou i bez ní podstupujeme další vrcholové procedury a vracíme se dolů k batohům; na vrcholu se střídáme s dvojicí Poláků. Scházíme po ostrém hřebeni dolů, skupina B jde napřed. Tím nám zkazila setkání s většinou ze skupiny asi 50ti Čechů, kteří šli proti nám, a kteří se od skupiny B dozvěděli, že jsme taky Češi. Snažíme se je zmást a zdravíme je všemi cizími jazyky, které známe. Jedna část se po našem téměř dokonalém „Guten Tag“ dává do smíchu s tím, že „takhle se to německy neříká“, jiná se ptá, proč je zdravíme „Bonjour“. Odpovídáme „Proč ne“ a pokračujeme. Asi nejpřesvědčivější bylo, když Petr pozdravil jako první „Salut“ a my ostatní jsme zdravili česky. Skupinka lidí se nás ptá, proč že to ten první člověk zdraví nějak jinak, vysvětlujeme jim, že Petr je místní najatý horský vůdce, který to tady všechno zná a ví jak na to. Zatímco se s Čechy loučíme, Petra se všichni snaží pozdravit rumunsky, na což jim Petr česky odpovídá a odcházíme.
Od poslední dvojice teprve zjišťujeme, že se jedná o školní exkurzi, že jsou z pedagogické fakulty a poté, co si ujasníme, že my jsme z Brna a oni z Prahy se shodujeme na tom, že nějakou zásadnější družbu asi nepodnikneme. Pražáci nám poradili pár informací o tom, do jaké míry se dá v Rumunsku stopovat, že se za to nemusí platit (pokud nechceme), že v Borse je bankomat a hodně hospod, a že nám odkazují psa, který pobíhá na dohled a kterého nabrali už někde v údolí a od té doby s nimi jde až nahoru. Taky se dozvídáme, že toho moc nesežere, pravděpodobně proto, že mu toho moc nedali.

Petra po odborné zběžné prohlídce zjišťuje, že se jedná o asi tříměsíční štěně, že má hlad a blechy, ale že to jsou blechy psí, které na člověka nejdou. Házíme mu chleba, pes si ho ihned zahrabává. Z toho usuzujeme, že zas takový hlad asi nemá. Jen Petra se domnívá, že hlad má, jen ještě nemá rozum a neví, že by ten chleba měl sežrat místo aby si ho schoval na horší časy.
Skupina B je opět napřed, čekání na nás si krátí vymýšlením jména pro psa. Nakonec vítězí jméno Suhard, které se ujalo jen díky tomu, že jsme nestačili nesečtělé skupině B navrhnout jméno Boris, na počest Alexandra S. Puškina. Nevím, co má skupina B proti A. S. Puškinovi, ale i pokud přehlédnu její averze vůči tomuto spisovateli, nezdá se mi jako šťastný nápad pojmenovávat zvířata podle pohoří (pozn. autora: asi bych neměl radost, kdyby mému psovi dal někdo (byť cizinec) jméno třeba „Rychlebské hory“, nebo „Českomoravská vrchovina“). Společně se psem jdeme dál po hřebeni, na další zastávce probíhá odblešení. Petra původně vybírala blechy po jedné, nakonec přechází k plošné variantě a s Jeníkovou pomocí nastříkává celého psa repelentem.
Míjíme trojici složenou z Rumuna a dvou holek neurčité národnosti. Rumun umí plynule anglicky, Jeník od něho získává další informace o bankomatu v Borse, o stopování a o nakupování od bačů. Před poslední vysokou horou dneška dáváme pauzu, Libour už nemůže, tak mu dáváme náskok. Nabírá nový dech a skoro až do cíle ho nevidíme. Při výstupu naopak já dech ztrácím (aniž bych nabral jakýkoli další v pořadí), naštěstí sestup do tábořiště netrvá příliš dlouho.



Louka je celá podmáčená, po deseti minutách jsme našli pěkné, rovné a suché místo doufaje, že nebude pršet, protože při sebemenším náznaku deště by jsme odplavali i se stanem. V tábořišti se Suhard (pozn. autora: stále mluvíme o psovi; v literatuře je znám přesun pouze jednotlivých hor, zejména v souvislosti s Mohamedem, celá pohoří se však nikdy nepřesouvají, natož aby navazovala družbu s okolními tábořícími) ztratil k ostatním tábořícím výpravám, které mu pravděpodobně nabídly více jídla, než my (další pozn. autora: z literárního hlediska je dobře, že se pes odpojil, protože mi pod prsty už po druhém vypsání jeho jména přicházejí zkomoleniny jako Suhadr apod. A protože mi Suhard přišel jako sympatický pes, který si nezaslouží komolit jméno, jsem rád, že není třeba toto dále zmiňovat)

Den #3 - Psi, ovce, koně a jiná havěť

Pes nám sežral snídani – Pes kouše i když štěká – Bouřka na hřebeni – Sestup do Rotundy – Nástup na Rodnu – Tábor u dvou jezírek


K ránu je trošku mokro a zima, ale dá se to vydržet. Co se nedá vydržet je stádo ovcí, které nás k ránu obklopilo a zejména několik ovčáckých psů, z nichž jeden nám sežral naši betonovou snídani a vylízal kotlík. Je evidentní, že místní psi jsou zvyklí na ledacos, protože jsme po celý den nikde nezaslechli smrtelné skučení postiženého psa, ani žádné přebytečné mrtvé psy. Libour spící ve stanu s Vajclem vstává tradičně poslední a projevuje nesmírné ulehčení nad tím, že může posnídat stravu, kterou by nemusel sekat, případně před požitím předdrtit.
Po stádu ovcí obsazuje naše tábořiště stádo koní (tentokrát bez psů, takže nám to zase tak nevadí). I přes občasné konfilikty s koňmi (kůň se dá hrozně lehce vyplašit a pak utíká na tu stranu, kam byl v době vyplašení otočenej) jsme se sbalili jsme se a vyrazili.


Cestou potkáváme další stáda ovcí. K těm patří i o něco menší stáda psů, kteří mají pocit, že jsme ovce a pokouší se nás držet pohromadě. Petr, který šel vzadu, osobně vyvrátil pravidlo, že pes, který štěká, nekouše. Když jsme se vzdálili z operativního dosahu psa, zpomalili jsme a ošetřili jsme Petrovo kousnutí. Při výběru mezi dvěma doktory Petr upřednostnil Pavla před Petrou, přestože Petra měla pro vzteklinu přece jen o něco lepší kvalifikaci.


Další cesta končila ve skále, kterou jsme museli obejít vrchem přes hřeben.


Skupina B pokračovala po hřebeni dál navzdory přicházející bouřce a navzdory tomu, že jsme chtěli sestoupit jinudy. Nakonec jsme se shodli na tom, že bude lepší sestoupit do údolí. Cestou mi Libour důvěrně oznámil, že by hrozně nutně potřeboval vyfotit na mobil, že to zabere asi pět minut, a že tato chvíle je na to nejideálnější od začátku akce. Poté, co jsme zrychleným krokem dohonili skupinu, jsme strávili následujících 20 minut sezením pod pláštěnkou a sledováním blesků, které šlehají do okolních údolí a postupně se přibližují naším směrem. Mezitím se kolem shromáždili koně, což nevadilo až do té doby, dokud po dešti nevyrazili další psi, kteří měli za úkol je zahnat zpět do údolí. Po mnoha zkušenostech s místními psy jsme vysledovali, že není špatný nápad držet se pohromadě a mít v ruce hůl. Ve psí psychologii jsme pokročili natolik, že jsme se psům neustále koukali do očí, aby poznali, že nejsme ovce a nenapadlo je nás zahánět. Poslední (a asi nejagresivnější) smečku psů zahnal osobně bača s holí, což nás dále utvrdilo v tom, že hůl je zatím nejlepší prostředek proti psům, který se na horách dá sehnat.



Plynule jsme sestoupili až do sedla Rotunda, kde podle průvodců měla být hospoda v rekonstrukci. V sedle jsme potkali dvě auta s českou poznávací značkou, očekávanou hospodu v rekonstrukci, trosky bývalé rotundy a psa, který vypadal jako přejetý tankem a že chce jídlo. Při obědě dostal šlupku od salámu a když se pustil do igelitu od anglické slaniny, vyrazila Petra, aby mu to rozmluvila (pozn. autora: chcete-li hladovému psovi rozmluvit jeho oblíbený mastný igelit, musíte mít jistou dávku fyzické zdatnosti). Po obědě jsme šli s Pavlem nabrat vodu. V rumunském slovníčku jsme si našli větu „Dobrý den, prosím chtěl bych vodu“, a místní dělníci rekonstruující hospodu nám ochotně napustili ze stavební hadice všechny flašky, které jsme s sebou měli a ještě za to nic nechtěli. Nevýhoda byla, že asi nabyli dojmu, že umíme rumunsky i více slov, a říkali nám cosi rumunsky. Bohužel jsme se zapomněli podívat, jak se řekně „děkuji“, takže jsme byli rádi, že jsme si vzpomněli alespoň na slovo merci, a bez další rumunské konverzace jsme se vzdálili.


Po obědě, kolem 17. hodiny, jsme vyrazili na navazující pohoří Rodna. Z Rotundy to znamenalo převýšení asi 800 m a necelých 10 km cesty. Při výstupu bylo poměrně pěkné počasí, které se po dvou hodinách přeměnilo v bouřku s kroupami.



U studánky v bouřce nabíráme vodu a na křižovatce s vyhořelou maringotkou opodál se rozhodujeme, jestli přespat na místě, nebo jít až k jezírku, které mělo být podle mapy vzdálené 3 km s převýšením asi 100 m. Volíme variantu jezírko a následně vystupujeme 120m do kopce. Nahoře je skupina A celkem mrtvá a mokrá, popíjíme whisky a připravujeme se na sestup do údolí, následovaný výstupem na náhorní plošinu, na které se nacházelo slibované jezírko. Cesta vede kosodřevinou a následně po velkých kamenech. Protože necítíme mokré a studené nohy, jde se hodně špatně, k jezírku se dostáváme po necelé hodině.



Po náročném výstupu jen sledujeme skupinu B o dalších 60 metrů výš, která pokračuje k jezírku dalšímu, kde je oficiální tábořiště (pozn. autora: celá Rodna je národní park a skupina B pocítila jakousi nepochopitelnou morální zábranu postavit si stan přímo pod cedulí zakazující stanování) . Po necelé hodině se tam dostáváme i my, proklínaje skupinu B, která nám jako odškodnění vaří čaj. Vaříme večeři a plánujeme následující den jako odpočinkový, a brzký sestup někam do města, kde si dáme den pauzy.

Den #2 - Bačové a kosodřevina

Meteorologická budka – Ranní krávy – Mnohojazyčný bača – Zákeřná kosodřevina – Betonová rýže

Vstáváme asi kolem deváté a sušíme věci na nedaleké ohradě. Všímáme si budky vzdálené asi několik desítek metrů od místa, kde jsme tábořili, které jsme si v bouřce předchozí den nevšimli a která nám možná mohla ulehčit některé problémy s deštěm.
Objevujeme, že nespíme za ohradou pastviny, ale na pastvině. Kolem se pasou krávy, doprovázené býky, kteří nedávali nijak najevo, že by chtěli opustit své pozice. Postupně krav i býků přibývá, současně s tím se i přibližují k našim stanům a nás vytlačují (přesněji jdeme celkem rádi a sami) za ohradu, kde máme o něco větší pocit bezpečí. Zato koukáme, jak nám do stanů strkají čumáky krávy, a naše špekáčky nachystané na pečení olizuje největší býk. Ondra zkouší metodu „jebání šutrů po bejkovi“, která se osvědčuje natolik, že býk přestal olizovat naše špekáčky a odešel. Bereme do rukou další kameny a odháníme krávy stejnou metodou (tentokrát je neházíme po býkovi, ale po kravách, které odháníme). Jeník se chápe hole a zahání společně s Ondrou zbytek stáda za ohradu sousední pastviny. My zatím sčítáme škody, které volně pobíhající stádo může napáchat – oslintané špekáčky byly naštěstí ještě zabalené, takže to až tak nevadilo. Co vadilo více byla celkem solidní hustota čerstvých kravinců, která naše nachystané ohniště učinila téměř nepoužitelným a okolí stanů proměnila k nepoznání. Škody jiného druhu naštěstí nebyly patrné a ohniště se nám po troše snahy a s trochou dobré vůle podařilo nakonec taky zprovoznit.


Opekli jsme si špekáčky, které nájezd krav přežily až obdivuhodně dobře. Za ohradou se objevil mladý bača, z dálky nás zdravící. Pozdravili jsme ho taky a navázali na další konverzaci. Jeník, nepoznamenán znalostí jediného rumunského slova, se bači postupně vyptal na spoustu věcí, počínaje cestou na sedlo Rotunda.
Bača uměl trošku rusky a slovensky, takže další komunikace probíhala pomocí jakési anglicko-slovensko-rusko-španělské kombinace (hlavně pak pomocí rukou, nohou a různých zvuků). Díky těmto prostředkům jsme se od bači dozvěděli, že na Suhardu nejsou medvědi (z estetických důvodů nebudu popisovat jakým způsobem Jeník vyjádřil medvěda), býci že nejsou nebezpeční a ovčáckým psům se dá celkem věřit a že moc nekoušou. Dále víme, že bača má 10 krav, 2 koně, 2 děti a 28 let. Osvěžili jsme si i Jeníkovy nacionály, když se nenechal zahanbit a hrdě prohlásil, že jemu je 24. Na baču to evidentně udělalo dojem, vzájemně si podali ruku a od té doby byli přátelé (tento fakt nebyl příliš zjevný vzhledem k tomu, že jsme baču pak už nikdy neviděli).
Loučíme se s bačou, který nám ještě na rozloučenou nabízí borůvky a vyrážíme z tábořiště. Cestou potkáváme 4 cikánské sběrače borůvek. Ti se nám snaží pohyby naznačit, že před námi je nějaká voda (pohyb měl představovat kraul), a naše poděkování za tak cennou informaci berou jako pozdrav a loučí se s námi slovem „Díky“. Scházíme ze správné cesty na Rotundu a jdeme po cestě, která vede někam jinam (toto se dá napsat až zpětně, tou dobou jsme to ještě nevěděli). Další, koho potkáváme je bodrý bača který (aniž bychom se ho na cokoli zeptali) nám oznamuje, že na Rotundu jdeme špatně a že nám ukáže správnou cestu. Ta vedla kolem jezírka (pravděpodobně to se nám pokoušeli naznačit předchozí kolemjdoucí) a lesem kolem studánky.


Po asi dvou kilometrech děláme pauzu na tyčinku, nakonec se pěkně rozsedíme a pauza se protáhne na kompletní oběd. Nějakým záhadným postupem myšlenek (tuším, že o tom začala Petra jako o vážném tématu, které jsme potom zlehčili natolik, že to jako téma k vážné diskusi začalo být nepoužitelné) jsme se dostali až k diskusi o tom, jestli je dobrý business vyrábět protézy varlat a u jakého živočišného druhu je to nejvýhodnější. Vyvstává podnikatelský záměr na firmu vyrábějící protézy zejména psí, lidské a koňské s tím, že na přání zákazníka se dají libovolně zaměňovat velikosti podle chuti a vkusu zákazníka.
Potkáváme stádo ovcí, které procházíme jeho středem a oceňujeme rychlost bači, který si velmi operativně zavolal psy k sobě, čímž odvrátil náš kontakt s nimi.

Začínají další vysoké kopce, Pavel s Petrou se mezitím baví tím, že srovnávají lidskou a veterinární medicínu. Toto spočívá především v tom, že Pavel řekne nějaké laikovi neznámé slovo a Petra odpoví, jak se daná lékařská technika dělá u nich, případně že něco takového se u nich rozhodně nedělá. Zkusili jsme tuto diskusi s Petrem přebít slovy jako „Deterministický konečný automat bez nedosažitelných stavů“, ale ukázalo se, že ani za pomoci Jeníka s Ondrou nejsme schopni dát dohromady tak velké množství vzájemně nesouvisejících cizích slov a zkratek.
Cestou do kopce jdeme kosodřevinou, které máme po chvíli až po krk (byla vysoká až po krk). Cestou vymýšlíme, jak se dá pomstít kosodřevině, nahoře si vyhlížíme jeden menší keřík, a ten symbolicky rozdupeme. Na vrcholu se schováváme před větrem v díře po dělostřeleckém granátu, Jeník se nechává vyhecovat k vylezení na jakousi vratkou železnou konstrukci, půjčuje si od Petry pletené rukavice, bere státní vlajku a leze ji pověsit. Ukáže se, že konstrukce není tak stabilní, jak se původně zdála, proto Jeník vlajku pouze drží a neupevňuje ji až na horní část jehlanu.


Cestou dolů si uvědomujeme, jak nerozumné bylo rozdupat kosodřevinu ve vysoké nadmořské výšce. Bylo nám to vzápětí vráceno několikanásobně delší a neprůchodnější kosovkou, která je tentokrát až nad hlavu a nedá se nikudy obejít. Po namáhavém sestupu vysokým porostem vstupujeme na krásný hřeben. Ve svahu je studánka, kde nabíráme vodu. Skupina A se domnívá, že by nebylo špatné u studánky spát, že už je večer a na hřebenu je pěkně.

Skupina B na hřebenu spát nechce kvůli možné bouřce a kvůli tomu, že několik kilometrů odsud je úžasný potůček, bez kterého si neumí představit noc. Nabízíme jako alternativu úžasnou studánku, u které si umíme představit noc velmi dobře, ale skupina B trvá na potůčku. Cestou narážíme na krásný rovný plácek v závětří a navíc se dvěma malými romantickými jezírky, ohništěm a tunami suchého dřeva. Napříč skupinami neváháme a sundáváme batohy. Pavel je přesvědčen, že pokud skupina B chtěla k potoku, neměla by to zbaběle zabalit u jezera a měla by pokračovat ke svému vysněnému cíli, aby nebyla ráno poznamenána jeho absencí, případně aby se rána vůbec dožila. Zatímco jsme se s Petrou dohodli, že začneme vybalovat, Pavel s Jeníkem se nahoře hádali o to, jestli pokračovat. Jeník se nechal vyhecovat a ohlásil, že se jde dál k potoku. Shledali jsme, že Jeník ani Pavel nejsou reprezentativní zástupci ani jedné skupiny a zůstáváme se na místě. Rozděláváme oheň, skupina B vaří fazole, takže je Vajclovi zakázán přístup do našeho stanu. My si děláme rýži s vepřovým masem, jídlo, které by si svojí konzistencí nic nezadala s betonem, několik minut před ztuhnutím. Pomalu jíme, rychle jíst nelze. Hmotu zapíjíme Petrovou hrozinkovicí v domnění, že to nějak pomůže. Po čase, mumlaje něco jako „jez do polosyta“, odkládáme lžíce a nabízíme ochutnávky výtečné krmě ostatním. Kdosi se lžíce ujímá a vzápětí s díky vrací. Odkládáme kotlík s tím, že ráno z toho bude ještě vydatná snídaně a doufáme, že se nám to ráno ještě podaří něčím odsekat. Protože se Vajcl nenechal vyhostit ze stanu, spíme pod širákem.

Nástup na Suhard

Prší – Petra nevěří psovi – Věřit se nedá ani stádu krav – První bouřka – Neumíme postavit stan – Konečně spát

Do Jacobeni jsme dojeli s asi hodinovým zpožděním, v 5:30 místního času. Místní čas je o hodinu posunutý od našeho, takže pro nás to bylo jako v půl sedmé. Ptáme se obsluhy nádraží, jestli v Jacobeni není snad bankomat, přístroj tohoto označení se bohužel v okolí několika kilometrů nevyskytoval. Přesouváme se do čekárny, kde si přebalujeme batohy a vytahujeme pláštěnky, protože celkem obstojně prší. Přebývá nám ještě nějaké pivo z vlaku, které se nám (zejména pak Libourovi) nechce tahat s sebou nahoru, snažíme se vnutit tři plechovky místní chudině. Místní chudina buď nemá v půl šesté ráno chuť na pivo, nebo nepochopila, že pivo nabízíme zcela zdarma a bez nároku na odměnu a nabízené plechovky odmítá. Necháváme je na pultíku pro případné další zájemce a odcházíme. Po chvíli se ukázalo, že pultík není jen tak nějaký pultík, ale že jsme pivo položili na okénko, za kterým se prodávaly jízdenky – co už, aspoň se prodavač ve službě trošku rozveselí.
Vyrazili jsme po silnici, asi po 2km přestalo pršet a sundáváme pláštěnky. Nevíme přesně, kudy nastoupit na hory, tak jen odhadujeme cestu.

Prvních 200m převýšení jde sice pomalu, ale postupně se jde čím dál lépe. Přelézáme první ohrady a zvykáme si na místní prostředí. Máme v plánu jít spát, jakmile vylezeme nahoru.
Na místě, které by se za „nahoře“ narážíme na stádo krav, stádo koní a několik malých dřevěných baráčků. Rozhodneme se pro oběd, a vysíláme akční skupinu, která se jde podívat, jestli se v těch baráčkách dá spát, a jestli kolem bydlí bača, jehož názorem na tuto činnost bychom se měli zabývat.

Ukazuje se, že bača je od nás dál, než to vypadalo, zato jeho pes štěká blíž, než by nám bylo milo. Petra vyslovuje odborný veterinární dojem, že by bylo snad vhodné vzít si nějakou hůl, a že tomuto psovi se nedá věřit. Odbýváme ji strohým konstatováním, že kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde, ale časem svorně uznáváme, že ta hůl není tak špatný nápad, že baču vlastně ani vidět nepotřebujeme, spát se nám už tolik taky nechce a zprava se na nás žene jasno, takže můžeme klidně pokračovat - nejlépe diametrálně jinou cestou než tou, ve které stojí pes. Cestou k základní skupině nás obklopuje stádo krav a přítomní býci šoupají pravou přední nohou.
Vaříme čaj, pijeme pivo, které jsme si donesli s sebou ještě z vlaku (kromě Liboura, který všechno své pivo nechal prodavači jízdenek), obědváme a po asi půl hodině se zvedáme a pokračujeme v cestě dál od psa. Jasno, které se na nás přihnalo zase pominulo, takže vycházíme za mírného deště. U studánky se dělá zase pěkně, nabíráme vodu a děláme největší chybu dnešního dne – necháme se ukolíbat chvilkovou absencí deště a jdeme dál.

Už několik metrů za studánkou začíná lehce poprchávat, a po kilometru se spouští bouřka, ve které není vidět na krok, a jediná nit na nás a našich batozích (ani v nich) nezůstává suchá. Bloudíme, vyhlašujeme ústup zpět ke studánce. Cestou najdeme louku, na které se dá přespat, využíváme asi třicetisekundového polevení deště k tomu, abychom postavili stany. Stan stavíme poprvé, nemáme v tom ještě takovou praxi a dostatek kolíků – tato kombinace způsobuje, že přívaly vody, které se po chvíli zase spustily nezůstaly bezvýhradně pouze v okolí stanu, ale nezanedbatelná část pronikla i dovnitř, což nás netěší. Kolem čtvrté hodiny odpoledne přestáváme vnímat mokro, a v co nejúspornější poloze usínáme (pozn. autora: nejsem si jist, že byla tato poloha nejúspornější – v podstatě spočívala v tom, že jsem jako jediný spal hlavou dolů z kopce a byl nalepený na mokré stěně stanu, zatímco další 4 spolunocležníci se roztáhli po zbytku stanu a ráno se nestačili divit, jak je možné, že jsem se skoro nevyspal).

Den 1 - cesta vlakem

Jednosměrný vlak – těšíme se do Budapešti – Nestíháme vyměnit peníze – Hektický noční přesun – Pravý rumunský vlak – Hustý štiplístek – Spasení – Konečně na místě


Na nádraží se scházíme všichni včas – v půl desáté. Pouze Jeník, který prosazoval, abychom se sešli aspoň o deset minut dřív (protože jak říkal „stejně zase někdo dojde pozdě“), došel pozdě, protože ráno zjistil, že má nadměrně těžký batoh, který se mu těžko nese.
Čekání na něj si krátíme zjišťováním, co všechno jsme ještě zapomněli, předběžným seznamováním se skupinou B a dokupováním whisky a plácačky. Po dvaceti minutách konečně ve vchodu do vestibulu stane Jeník i se svým gargantuovským batohem a prohlásí, že můžeme vyrazit.

Mezinárodní rychlík Berlin – Budapest nás příjemně překvapil svojí rychlostí – nejen, že jsme zastavili v Modřicích a Podivíně, ale také kdesi uprostřed pole několik set metrů za Zaječím.
Protože nemáme místenky, nezbývá nám, než sedět na výklopných sedadlech v chodbičce. Nějak příliš nám to nevadí, otevíráme si pivo, které jsme si pro tento účel koupili (je zajímavé, že většina lidí si kupuje pivo za účelem otevření) a cestu si krátíme přesvědčováním kolemjdoucích, že není dobrý nápad procházet uličkou, ve které sedíme. Postupně je ujišťujeme, že pokud už jednou prošli, nepodaří se jim projít zpět, a že ten záchod na opačném konci vagónu vlastně taky není k zahození. Po čase potkáváme průvodčího, který se o výhodách jednosměrného provozu vagonem nechce ani slyšet a naopak se snaží poukázat na rozptýlení naší skupiny do několika kupé. Naši neochotu k této variantě komentuje slovy o neflexibilitě a prochází na opačný konec vagonu.

V Bratislavě se konečně uvolňuje kupé, které (navzdory slovům průvodčího) velmi flexibilně zaplňujeme. Jedinými dvěma nevýhodami bylo okno, které nešlo otevřít a klimatizace, která nešla pustit. Díky kombinaci těchto dvou aspektů jsme se ještě nikdy tak netěšili do Budapešti.

V Budapešti se skupina A věnuje geocachingu, druhá skupina hlídá batohy. Po neúspěšném odlovu se střídáme a skupina B vyráží do města zjistit, jestli se kolem nádraží nachází nějaká směnárna s lepším kurzem, než ty nádražní. Vrací se s nepořízenou a vyměňuje rumunské peníze na nádraží, my zatím jistíme pozici ze zahrádky nádražní restaurace.

20 minut před odjezdem vlaku shledáváme, že máme dopito a mohli bychom se také věnovat výměně peněz. Při té příležitosti se ukazuje fakt, že žádná směnárna LEI nemá, a že pokud někdy měla, tak je „někdo“ několik minut před námi všechny vykoupil. Protože je nejvyšší čas, nastupujeme do vlaku na Beclean nevybaveni rumunskou měnou a doufáme, že se nám podaří vyměnit peníze někde cestou.

Ve vlaku máme konečně místenky, s průvodčím se dá domluvit anglicky, je možné otevřít okno a vůbec se nám pěkně cestuje. Tážeme se průvodčího na možnosti vybrat z bankomatu někde po cestě, ubezpečuje nás, že po cestě opravdu žádný bankomat nebude. Ukazuje se, že vlak má zpoždění a zřejmě nestihneme přestup v Becleanu na vlak do Jacobeni a rozhodujeme se pro variantu jet vlakem který stihneme, přestože jede jinam. Jeník se ptá štiplístka, jestli to opravdu nestihneme, ten se domnívá, že pokud přestoupíme už v Kluji, tak máme šanci. Tato verze se nám nelíbila, protože jsme chtěli v Becleanu vybrat z bankomatu a tudíž jsme tam chtěli mít čas na přestup.
V půl jedné ráno vlak zastavuje v Kluji a budí nás štiplístkovo mocné volání „Hurry hurry, Go! Go!Go!“. Ukázalo se, že průvodčí pro nás pozdržel vlak do Jacobeni, a že máme asi jednu minutu na přestup.

Protože člověk obklopený luxusem si tohoto nedokáže vážit, ani nás nenapadlo, že vlak by mohl vypadat taky jinak, než rychlík s vlastním kupé, s ochotným průvodčím a bez zápachu na úrovni pavilonu opic po potopě a následném vysušení. Takto vypadal noční vlak, do kterého jsme nastoupili (pozn. autora: popis zápachu je pouze orientační, skutečný zápach by se dal popsat snad jen některými citoslovci, pro které latinka bohužel nemá dostatek znaků). Po vzoru prvního vlaku jsme si stoupli do přecpané chodbičky, snažili jsme se nedotýkat ulepených stěn a oken, a nevšímat si kolemprocházejících lidí, kteří klopýtali nejen přes naše batohy. Když se potom z oparu smradu vycházejícího z otevřené toalety (toto není metafora, zápach, který se vyskytoval v přední části vagonu měl opravdu hmotnou podstatu) vynořila malá postava v červené čepici a zařvala na celý vagon „TICKEEEEEEEETS“, vydal se Jeník s lístky přes batohy, aby mu vysvětlil naši situaci. Ochotný průvodčí Jeníkovi nejtišeji jak dokázal (tzn. tak, že to nešlo slyšet ani na vedlejší nádraží) vysvětlil, že nemáme rezervaci (slovy „No reservation, no reservation!“), a že musíme stát v uličce (k tomu použil svého dosud nejrafinovanějšího slohu – asi třináctkrát zařval „Stand Up!“). Jeho odchod z vagonu jsme přijali s jistou mírou ulehčení.

Ve dvou kupé, kolem kterých jsme stáli sedělo asi dvacítka cikánů (v Rumunsku se nepoužívá termín Romové, tam jsou cikáni stále ještě cikáni). To nám nevadilo až do té doby, než se všichni vyhrnuli do už tak přeplněné uličky, aby se podívali, jestli nemají ještě vystoupit. Bohužel pro nás na každé zastávce shledali, že ještě vystupovat nebudou, zato je nenapadlo vrátit se zpět do kupé. Tímto způsobem cestovali asi hodinu, než ve městě s příhodným názvem Salva (pozn. překl. Salva může znamenat jednak Spasení, a po vhodné přesmyčce také „Sláva!“ ).

V Becleanu vidíme bankomat, měli bychom tam stát na 20 minut. Protože máme zpoždění, vybíhám pro jistotu a proběhnuvše kolem 4 lůžkových vagonů se pokouším zeptat výpravčího, jak dlouho bude vlak v zastávce stát a jestli stihnu vybrat peníze z bankomatu. Výpravčí bohužel neumí anglicky, tak aspoň ukazuju na hodinky a ukazuju 5 minut a u toho vydávám zvuky, které mají vyjadřovat otazník. Výpravčí to zřejmě pochopil tak, že si ztěžuju na zpoždění vlaku a aby to dále neprotahoval, odpíská vlak. V tu chvíli mi přišlo jako nejlepší nápad rozběhnout se kolem čtyř lůžkových vagonů zpátky a rychle naskočit do už slušně rozjetého vlaku (pozn. autora: i s odstupem času považuji tento nápad za suverénně nejlepší) a udivený výraz na výpravčího, následovaný sprostými nadávkami si nechat až na příští příležitostné setkání, nebo vypustit ze scénáře úplně.
Otevíráme si pivo, částečně se nám daří vyvětrat smrad z kupé, pokoušíme se trošku usnout. Před Jacobeni potkáváme dvojici štiplístků, kteří anglicky uměli více než jen citoslovce a kterým Jeník oznamuje, že jedeme z Becleanu a chceme lístek do Jacobeni. Berou si ho stranou a po chvíli se Honzík vrací s nabídkou na slevu ze čtyř set na tři, pokud si to nenecháme napsat na lístek. Protože ještě nejsme zvyklí uplácet a protože nemáme peněz nazbyt, nabídku příjmáme. Ještě nikdy jsme se tak netěšili do Jacobeni jako dnes.

Stručný úvod, aneb jak to všechno začalo

Už druhým rokem jsme mezi sebou plánovali jet do Rumunska. Nevěděli jsme sice pořádně co od toho očekávat, ale už fakt, že se jedná o Rumunsko, sliboval dobrou akci. S velkým potěšením jsem potom zjistil, že akci shodné destinace plánuje i Jeník s Vajclem. Shodli jsme se, že bychom mohli jet spolu, a už tři dny před odjezdem jsme se sešli a ujasnili si některá nedůležitá fakta jako např. jak tam pojedeme, kdo tam pojede, kdy to bude, na jak dlouho, kam, co tam budeme dělat, kde se tam dá nakoupit, apod.
Celkem samovolně a přirozeně jsme se rozdělili na dvě skupiny v poměru 5:4. V následujícím textu budou vystupovat jako organizační jednotky, proto jsem zvolil rozlišovací označení A a B. Nevyhověl jsem tímto skupině B, která se chtěla odlišit ještě více, a mít označení C, nebo alespoň Z. Je to proto, že by to ve čtenářovi mohlo vzbudit pocit, že je skupina A, pak dlouho nic, a pak nějaká další skupina. Není tomu tak, je skupina A, a hned za námi je skupina B (možná s nějakou malou mezerou, která ovšem nestojí za posun o celé jedno písmeno). Proto jim říkejme pouze „béčka“ a nekomplikujme označení ostatními písmeny abecedy.
Skupina A
- prof. Petr Kratochvíla
- Bc. Milan (autor) Krupa
- MUDr. Pavel Krupa
- Ing. Libor Vlaha
Skupina B
- Bc. Petr (Vajcl) Balcar
- Bc. Honza (Kanec) Neužil
- MVDr. Petra Viziová
- Bc. Ondra Zuntych
- Janka Zuntychová
Původně měla jet ještě dvojice holek, kterou nikdo neznal. Ta ale několik dní před odjezdem odřekla účast, po čase ji zase potvrdila, a několik hodin před tím, než jsme jim koupili lístky akci definitivně zrušila. Naštěstí vše dobře dopadlo, a jejich neúčast ani časté změny stanovisek organizaci akce nijak nenarušila.

Zapomenuté, vysoké a zaplavené, aneb subjektivně zabarvený pohled na toulky pohořími Suhard, Rodna a Maramureš s prvky objektivity a poezie

Další akcí na pokračování bude cestopis z už uplynulé akce 25.7.-10.8. 2008 po rumunských pohořích Suhard, Rodna a Maramureš.
Protože nestíhám moc psát a materiálu je mnoho, tak to bude na pokračování, v průběhu 14ti dnů by se to tu snad mělo objevit všechno.